Režie:
Jan P. MatuszyńskiScénář:
Robert BolestoKamera:
Kacper FertaczHudba:
Atanas ValkovHrají:
Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna, Andrzej Chyra, Zofia Perczyńska, Danuta Nagórna, Alicja Karluk, Magdalena Boczarska (více)Obsahy(2)
Malíř Zdzisław Beksiński tráví své dny mezi čtyřmi zdmi varšavského bytu, obklopen pouze svou rodinou. Navzdory socialistické šedi okolního prostředí je jeho vnitřní svět plný surreálních vizí, barev, vášně a perverzních fantazií. Píše se rok 1977 a život rodiny se točí kolem syna, neurotického Tomka, který se právě odstěhoval do protějšího domu. Neustálý boj s vnitřními démony mu znemožňuje normálně žít, noří se však do světa hudby a filmů a navzdory svému handicapu se stává průkopníkem západní popkultury v Polsku. Strhující filmová kronika je natočena podle neuvěřitelného skutečného příběhu prokleté rodiny polského malíře. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (138)
Prvom rade si divák musí zvyknúť na postavy, keď sa tak stane, tak je to riadny filmový zážitok. Najprv som nechápal, ako rodičia mohli syna, ktorý ma vážne psychické problémy, ktoré vidieť hned od začiatku a rodičia ho odsunu do samostatného bytu, bez pomoci ci opatery. A aj keď bývajú blízko, vedia, že je nestabilný a môže sa všeličo stáť. Ale ako film napredoval, som zisťoval, že rodičia a hlavne matka zdravotný stav svojho syna veľmi preciťuje a tak i keď toto rozhodnutie sa nerodilo ľahko, ale aj oni si už chceli trocha na staré kolena oddýchnuť. Otec sa vybláznil na obrazoch, ktoré boli tak pochmúrne a nevľúdne, ako aj jeho život. Horšie to už bolo s matkou, tá to držala v sebe až pokým... Neskutočne ma zasiahol tento film po psychologickej stránke. Ako sa s tým vyrovnávajú postavy, každá inak, každej pomáha na frustráciu niečo ine. Vážne ukážkové dielo, ktoré je tak autentické, že mi to po celú dobu vyrážalo dych, ako skutočne toto filmové dielo bolo spracované. Ale niečo mi hovorí, že to aj tak nie je na 5*, tak dávam silne 4*, ale určite si tento film pozriem ešte raz a hádam to už pocitovo bude dokonalé. ()
Prakticky bez chyby, ale jednu predsa len by som tejto snímke, ktorá mi vyrazila vo finále dych, vytkol: mňa neuveriteľne serie, ked' sedemdesiatročný chlap hrá o 20 rokov mladšieho. Nielenže to vidieť na každom jeho pohybe, ale to bije ukrutne do očí, až to bolí! P.S. Dawid Ogrodnik na konci filmu vypadá ako taký poľský Hunter. S. Thompson! ()
Nebyl jsem schopen se naladit na styl, kterým je film pojat. Předpokládal jsem, že záměr byl takový, že syrovost výrazových prostředků má zprostředkovávat marast komunismu a tragédii rodiny Beksińskych. To se částečně povedlo naznačit na úplném začátku záběry na sídliště. Pak ale jakoby se film od historického kontextu zcela oprostil a všemu dominovala postava Tomáše, která byla všechno jen ne syrově depresivní. Nedovedl mě přesvědčit o tom, že je zmítaný depresí a trpí, ale byl pro mě spíš odporným spratkem neschopným základní socializace a sebeovládání, chovajícím se jak pětileté dítě. Všechnu jeho případnou bolest a deprese naprosto přebilo jeho odporné vystupování a nedovolilo mi ho chápat jako někoho, s kým bych měl mít soucit. Rodina jeho výlevům jen nečinně přiblíží a bere je jako běžnou věc. Jediný, kdo se zdá, že ve filmu trpí, je jeho matka, ale i ta spíš jen v náznacích, nepřítomnými pohledy a jedním uroněním slzy. Otci jako by bylo všechno naprosto jedno a k tragédii přistupuje s pokrčenými rameny a poněkud zvláštním optimismem. Kde se má v takovém pojetí vzít to drama? Kde je ta bolest, kterou bych měl cítit? Dál jsem nepochopil, jaký měla mít smysl dějová linka s Dmochowským? A co proboha to letadlo? To bylo už naprosto random! Proč? Proč to v tom filmu je? Co se tím mělo divákovi sdělit víc než představit historický fakt o Tomášovi a nehodě? A co ten dialog s letuškou o numeroložce? To už bylo úplně mimo mísu. Prostě to šlo naprosto a totálně mimo mě a nudil jsem se od začátku až do samého konce. ()
Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10 ()
Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. ()
Galerie (38)
Zajímavosti (6)
- Na námietky toho, že postava Tomeka (Dawid Ogrodnik) bola možno iná, než je stvárnená, režisér Jan P. Matuszyński uviedol: "Nejde o životopis." (Arsenal83)
- V předposledním záběru před závěrečnými titulky, kdy vrah odtahuje tělo, lze za oknem vlevo vidět hlavu přecházející postavy, což vzhledem k umístění malířova bytu, který je v patře, není možné. (vojacekr)
- Celosvětová premiéra proběhla 4. srpna 2016 na Locarno FF ve Švýcarsku. (ČSFD)
Reklama