Režie:
Paul Thomas AndersonScénář:
Paul Thomas AndersonKamera:
Paul Thomas AndersonHudba:
Jonny GreenwoodHrají:
Daniel Day-Lewis, Vicky Krieps, Lesley Manville, Richard Graham, Camilla Rutherford, Jason Redshaw, Cedric Tylleman, Gina McKee, Brian Gleeson (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Mít šaty od návrháře Reynoldse Woodcocka (Daniel Day-Lewis) znamenalo v dynamické éře obrozujícího se poválečného Londýna úplně nejvíc. Dáma musela mít dostatek peněz, patřičný rodokmen a odpovídající vychování, aby mohla vyrazit na večírek v jeho modelech, které byly vždy unikátní. Status génia si ale vybíral svou daň v podobě Woodcockovy totální emocionální vyprázdněnosti. Odtržen od reality všedního dne, neboť o vše praktické se starala jeho sestra (Lesley Manville), stavěl všechny ženy na roveň krejčovských panen. Měl sice vždy po ruce nějakou milenku či múzu, ale stačilo, aby si ráno při snídani trochu hlasitěji mazala topinku máslem a už se pakovala z jeho života. Když v kavárně v zapadlém přístavním městečku Reynolds objevil stydlivou servírku Almu (Vicky Krieps) a rozhodl se jí nabídnout momentálně uvolněné místo po svém boku, netušil, s čím si zahrává. Tahle zdánlivě neškodná submisivní bytost totiž rychle pochopila pravidla hry a rozhodla se aktivně bojovat za to, aby neskončila jako její předchůdkyně. Situaci jí usnadňuje i to, že se do ní Reynolds zamiloval. Nápor citů se však velmi negativně začal odrážet na jeho tvorbě, a umělcova praktická sestra se proto rozhodne rázně zakročit. (Cinemart)
(více)Videa (1)
Recenze (310)
Pomerne neukotvená, ťažko zaraditeľná, nežánrová, sterilná (to všetko myslím viac menej ako chválu) vzťahovka, ktorej po dve tretiny chýba konflikt a práve to vyčkávanie zápletky vytvára celkom solídne napätie. Nádherná hudba, výborná réžia, skvelí herci, len tá stopáž by sa zišla skresať o nejakých 20 minút. ()
Vztahový thriller (gotická romance?) řemeslně bezchybný, je mi ale líto, že na svoji údajně poslední roli Day-Lewis vybral právě moc mi neříkající 1950’s smetánkový Londýn - snobský, nafrněný, upjatý, šedý a strojený - kde hraje postavu návrháře workoholika. Pak nic platný, že je to filmařina stejně vybroušená, jako můj oblíbený THERE WILL BE BLOOD (včetně hudby), když prostě tématicky výstřel vedle a do nezajímava. I tak mě to v sobě podezřele drželo - um a charisma. ()
(spoilery) Snímek působí nekonečně jako díla Jane Austen. To klasicky nevyhledávám. Phantom Thread je skvěle nasvícený, nasnímaný a zahraný a postavy promlouvají promyšlenými dialogy. Hlavně ale film buduje příjemně bizarní dynamiku vztahů, umně propletenou snadno přístupnými podobenstvími: sledujeme muže, pro kterého jsou ženy múzami, tedy potravou pro vlastní kreativitu. Jakmile se jich nasytí, jakmile okorají, vymění je. On sám je oproti nim domněle nesmrtelný a nadřazený – myšleno svým mužstvím, géniem i fyzicky. V tomto duchu z počátku snímku sledujeme dění během snídaně, kde na manýry Woodcocka submisivně vycvičená, domestikovaná a psychicky rozebraná partnerka nabízí netečnému návrháři jídlo. On jej chladně odmítne s tím, že těžké jídlo už jíst nechce. Odmítá tak i ji. A záhy odmítá další svou múzu minulosti. Pro její věk a kila navíc. __ Woodcock je obklopen submisivitou jím hypnotizovaných žen, které plní jeho vůli a přistupují na svou podřízenou roli, kde jedinou výjimkou je jeho sestra, ukotvená kdesi mezi matkou, životní partnerkou a nejbližším důvěrníkem. Ženy jsou pro něj ale jinak pouhou jiskrou, nástrojem a ramínkem na šaty, nedosahující zdaleka kvalit milované matky, které ho hlavně nesmí vyrušovat a otravovat vlastní vůlí, bytím. Jen se jimi živí, dokud ho nezačnou svou nezajímavostí obtěžovat. ___ Když zanedlouho po zmiňované snídani Woodcock "dostane hlad", hledá ukojení své touhy v jakési restauraci – s nově objevenou chutí najde svou novou múzu, Almu. Své zalíbení v ní potvrzuje i symbolická rovina: těžká snídaně, kterou si s chutí objedná. __ Postava Almy prochází skvělým vývojem. Z počátku je jen další naivní a subimisivní obdivovatelkou, která se, sice s bolestí ale nechá, komandovat návrhářovými manýry a zacházet se sebou jako s krejčovskou panou. Časem v sobě ale nachází zpupnost. Projevy z počátku evokující slabost režisér Anderson časem nasvítí jako konání možná oddané, ale také chladné a nebezpečně sebevědomé vytrvalosti. Tu předznamenává už dialog Almy a Woodcocka z počátku jejich vztahu. Zpříma na sebe hledí. Alma se pousměje a řekne, že hru o to, kdo uhne pohledem nemůže Woodcock vyhrát. A ukáže se, že má pravdu. ___ Woodcock zanedlouho nasycen opět projevuje nechutenství. A Almu to pohne proměnit cestu stále větší poddajnosti a submisivity v pravý opak. Podbízivost ustupuje, přesycenému nabídne své sebevědomí a jed. A tím, že ho dostane na pokraj smrti, jeho učiní závislým na ní. Otočí dynamiku vztahů. Najednou je on bez ní ničím. A podlehne jí. Kouzelně motivy snímku kotví závěrečná scéna, kdy on si uvědomí, že ona ho tráví. Zkoumá ji pohledem – ale ona neuhne. Opravdu vyhrává. Woodcock se dobrovolně zakousne do otráveného jídla, aby opět zakusil bolest, blízkost smrti a závislost na Almě, a tím si oživil hlad po ní. A oba v tom bizarním spojení nachází lásku, kdy géniovi jeho partnerka strhne dominantní masku, aby tak zasytila jeho doposavad skrytou touhu – po jedu, po vlastní submisivitě a závislosti na někom, která mu dala pocítit vlastní smrtelnost. A která ho sundává z nedotknutelného piedestalu. () (méně) (více)
Doháněčka posledních oscarovek a rozhodně ne zbytečná. Přemýšlím, copak jsem s Day-Lewisem v hlavní roli viděl, a že těch možností vlastně ani tolik není. Posledního mohykána, kterého jsem skoro celého protrpěl, Scorseseho (možná slabší) Gangy v New Yorku a Lincolna v kině, kterého jsem si naopak užil maximálně a dotyčnému anglickému hereckému velikánovi byla tahle role ušitá přímo na míru. A stejně tak ta jeho jeho nynější poslední a tolik propíraná. A já si nemůžu pomoct, ale Phantom Thread mi připomíná takové gentlemanské Odstíny šedi. S nebesky jistější režií Paula Thomase Andersona a v kulisách a kostýmech, právem ověnčenými zlatým plešounem. Nit z přízraků je 130 minutovou velkou hrou. Hrou o nadvládu, sebekázeň, uspokojení (v tomto případě spíše duchovní, než fyzické, ovšem tady nám scénář cíleně nedává jasná vodítka) a samozřejmě pokušení. Hrou s bohatýrem, který jasně dominuje křehké dívence odnikud, jenom aby se nakonec možná sám zapletl do pevných sítí své vyhlídnuté společnice. Naproti tomu ovšem nerozehrává žádné teatrální divadlo a pomaličku polehoučku se sune pevným krokem ke snadno zapamatovatelnému konci, který ohromí spíše svou jednoduchostí, než čímkoliv jiným. A je zkrátka nádhera se na to dívat. Nebýt zvolnění v druhé polovině, půjdu s hodnocením úplně nejvýše. Daniel Day-Lewis odchází do hereckého důchodu a mně extra chybět nebude, ovšem jeho tři rekordní oscary za hlavní roli zůstanou navždy zapamatovány. ()
Vynikající film, který je v některých ohledech výrazně anekdotický, aby mohl být v jiných komplexní. Zábavná, nevypočitatelná a přitom nezastřená hra. Zajímavé je i, jak PTA vůbec nepodléhá estetice módy, která není sofistikovaně krásným únikem a nádherné šaty, interiéry a make-upy jsou nahlíženy jako neutrální zabírané předměty. Zdůrazňovány jsou textury - ať lichotí, nebo ne. Chybí měkké světlo, které by zahlazovalo vrásky a nevhodné záhyby - nic v tom filmu není tak krásné, jak se snaží být. Což platí doslova o všem v něm. ()
Reklama