Řád

Dvě instituce se základem v tvrdém řádu a demagogických pravidlech, dva systémy, které šli ruku v ruce třista let náboženských válek. Náhle však stojí proti sobě na prahu nové doby, nechápaje jeden druhého. Marek Vašut ve své výjmečné roli důstojníka s kusem vojenské cti v těle, bojujícího proti tyranii a tuposti ve vlastních řadách. Úžasné Janě Preissové ztvárnění silných osobnostní vždy svědčí, tak i zde se před ní skláním. Všichni mladí herci zázračně na jedničku ... a co závěrem? "Jsem císařský posel, pane!" ... to byl mazák :-)! (01.04.2015)

Na české poměry nic více než průměrně dobrý film, dotýkající se duchovní problematiky, konkrétně konfrontace poslušnosti a svědomí. V bezbožecké postmoderní Evropě pointa příběhu samozřejmě preferuje svědomí před poslušností řádu, jak jinak. Všechny oficiální postavy, zastupující katolickou církev, jsou zde ukázány jako negativní (kněz v podání Třísky, který se daleko více hodí spíše na kata v Brabcově Máji), či dobré, ale pomýlené (matka představená v solidním podání Jany Preissové či novicky Barbory, hrané Andreou Elsnerovou). Jak jinak. Závěr pak, kdy novicka na začátku mše svaté demonstruje svůj odchod z kláštera klarisek, přičemž modlitbou Otčenáše se hlásí k subjektivně a individualisticky pojaté víře, vysloveně relativizuje řeholní život. Myslím, že tento film by mohl vzniknout klidně i za komunistů, neboť je v podstatě "pokrokový" a vyhovuje nejen osvícenským, ale i demoliberálním požadavkům. Za povšimnutí stojí poměrně hrubá chyba ve výpravě filmu (odborným poradcem byl premonstrát Norbert Zeman), když pozdně barokní kněz slouží mši sv. v ornátu z konce 19. nebo začátku 20. století. A za zamyšlení stojí skutečné historické paralely, kdy kláštery za 2. světové války skrývaly Židy - zde také porušovaly své předpisy, aby zachránily lidský život (viz např. film Šarlatový a černý). (31.07.2010)

Myslím, že za posledních 20 let u nás nevznikl lepší historický film (minimálně co se týče velkého plátna) než je "Řád". Málokdy se stává, že by mne strhly již titulky - přísaha, paruka a plameny orámovaná tři písmena mne uhranula. Po stránce příběhu (vždycky jsem měl hrozně rád příběhy, kde se někdo někoho snaží dostat a je v tom morální dilema), výpravy (kostýmy, zbraně), silných scén (poprava, odhalení zběha, závěr) a ani po stránce autorské (veliká škoda Petra Hvižďe) a herecké nemohu vytknout ani ň. Netypicky kladný Marek Vašut si postavu poručíka náležitě vychutnal a jde o jednu z jeho nejlepších rolí, Jana Preissová a Jan Tříska snad nedokáží být špatní a Jiří Zahajský předvedl snad největší kurvu celé své herecké kariéry. Zapomenutý šperk zapomenutého tvůrce. Nedoceněné dílo. 100%. (26.06.2010)

Skvěle podchycenou dobovou atmosféru a docela slušné herectví, až na výjimky (Saša Rašilov nejml. si zřejmě jen odskočil z nějaké pohádky), v mých očích ubijí přílišná jednoduchost děje, jenž by celý mohl sloužit jen jako půlhodinová epizoda v daleko výpravnějším snímku, zobrazující střet těchto autoritativních mocností své doby, které člověka i jeho život zahalují do hábitu či uniformy a rozhodují o jeho osudu. (20.11.2017)

O nemožnosti vymanit se z řádu společnosti, z rozhodnutí výše postavených a mocnějších, přestože tato rozhodnutí jsou naprosto nesmyslná a uškodí víc než pomůžou. O tom, jak je v těchto podmínkách těžké poznat, komu věřit. Strašně deprimující boj s větrnými mlýny, zvlášť, když příběh můžeme docela jednoduše přenést do jakéhokoliv období historie nebo současnosti. Zvláštní, že tak rychle zapadl. (21.05.2011)