Reklama

Reklama

Vládci chaosu

  • USA Lords of Chaos (více)
Trailer

Oslo. Norsko. Počátek 90. let minulého století. Na undergroundovou scénu vtrhne jako uragán nový, nekompromisní styl heavy metalu – pravý norský black metal! Žánr, který si i přes svou výbušnost a brutalitu zachovává jistou majestátnost, nechvalně proslul po celém světě nejen kvůli neobyčejným úspěchům svých hudebních představitelů, ale také sebevraždám, vraždám a hořícím kostelům, jež se staly charakteristickým fenoménem metalové subkultury. Sedmnáctiletý Euronymous (Rory Culkin) touží uniknout ze spárů idylického středostavovského života. Společně s partičkou fanatických mladíků, kteří si říkají Necrobutcher, Hellhammer a Dead, založí nejděsivější kapelu na světě - Mayhem. Skupina se proslaví především extrémností svých vystoupení a morbidním kultem, který ji obklopuje. Temný svět, který Euronymous stvoří, se však brzy propadne do bažiny vražd a žhářství poté, co se soupeření s Vargem, členem kapely Burzum, vymkne kontrole. (Cinemax)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (152)

Othello 

všechny recenze uživatele

Naprosté pochopení jedinečného mikrovesmíru norské blackmetalové scény z počátku 90. let, které navíc zachovává onen skutečný BM étos díky neustálému boření idolů a zvedá prostředník na všechny podléhače autorit, ať již blackmetalových či jakýchkoli jiných. Navíc film nabízí raritně ambivalentní zážitek, kdy pravdu v něm nemá prakticky nikdo. Jeden má plnou hubu keců o vytvoření nejzlejší scény na světě, ale když se má krájet chleba, kouše si ret. Další zapalují kostely a zabíjejí lidi, ovšem jenom v důsledku toho, co zahájil právě Euronymus. Největší smysl v tom pak dává samosebou postava, jež se rozřeže na cucky a ustřelí si palici. Navíc Akerlundův špinavý, beďarovitý styl, který něhodlá vytvářet hrdiny se k tomuto tématu perfektně hodí. Zpěvák Famine má na nový desce Peste Noire fotku sama sebe s blackfacem, protože ví, že to nasere lidi, Akerlund obsadí do role vyhlášeného ultrapravičáka židovského mládence. Mašťákům na všech stranách praskaj čuráci. Fuck off and die. Black metal. PS: srovnání s devotní a všeobecně milovanou umolousaninou Bohemian Rhapsody bude. ()

oveckaoa 

všechny recenze uživatele

Tak, že chlápek s jménem Euronymous hledá někoho do kapely. Ozve se mu chlápek Dead, ale je to magor tak se po několika letech podřízne a zastřelí tak si Euronymous založí hudební obchod a nakladatelství a časem hledá nového člena. Ozve se mu další magor s přezdívkou Varg, který si libuje v zapalování kostelů pak se pohádají a dopadne to tragicky. Předem upozorňuji, že nejsem fanoušek žánru (nepovažuji to ani za hudbu) tak, že jestli se Vám něco takového líbí přidejte nebo uberte si libovolný počet hvězdiček co chválím je gore a brutalita, které jsou na hodně vysoké úrovni dokonce na tak velké, že to místy opravdu vypadá skutečně na rozdíl od takového kečupového Mansona (1997) P.s. co ve filmu nezazní je to, že za vraždu dostal 21 let a už je na svobodě https://cs.wikipedia.org/wiki/Varg_Vikernes Dám 60 procent zlatý střed ()

Reklama

Morien 

všechny recenze uživatele

Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události jí předcházející sugestivně načrtly psychické nepohodlí jejího aktéra, a i v rámci filmu, který se celý snaží být tak nějak ztřeštěně ironicky vtipný, na mě její syrovost působila prostě jako rána do mojí vlastní hlavy. Ve zbytku filmu už se tenhle pocit ale nepodařilo zopakovat a pan režisér jako by se vydal jenom na honbu senzací, aby jeho výtvor vypadal cool. Paradoxně se mi tak nejvíc líbila první půlhodina, která mi připadala překvapivě komplexní a zasmušile přesná, ačkoliv dle záměru tvůrce to měl být teprve rozjezd a příprava na pravé peklo, které mělo přijít potom. Velký podíl na tom má i obsazení. Rory Culkin, kterého vidíme celou dobu, je takový standardní, ani dobrý, ani špatný, ale nejspíš nedostatečně démonický na svého antihrdinu. Jack Kilmer mi přišel hodně, hodně skvělý, mnohem víc schopný vyjádřit emoce i bezeslovně a zkrátka vytvořit fungující postavu a zaujmout diváka svým výkonem, leč zdržel se jen chvíli. No a Emory Cohen, jehož příchod měl být jako nalití benzínu do táboráku, mi přišel prostě marný. Nejenže nemá nic z Vargovy reálné děsivé vyšinutosti, ale ani si nedokázal vytvořit svoji vlastní osobnost, která by v rámci filmu nějak fungovala. Akerlund tuto postavu buduje zvenčí pomocí slovních popisů a barevně laděných kulis a podobně, ale od herce se mu pomoci skoro nedostává. A v tuhle dobu už píši komentář docela dlouho a nějak si nejsem jistá, jestli už jsem se dostala ke své pointě, a nebo jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Uvidíme, jestli si ještě vzpomenu. Ale myslím, že má myšlenka byla, že Jonas Akerlund je možná schopen natočení dobrého filmu, ale zatím k tomu určitě/bohužel nedošlo, a že s tou úrovní péče a detailu, jaké předvedl tady, jeho hrdinové vypadají pouze jako hlupáci. () (méně) (více)

Goldbeater 

všechny recenze uživatele

Předem neobeznámen s kulturně-historickými událostmi zobrazenými ve filmu jsem byl vcelku překvapen, jakých šíleností jsou schopni lidé, kteří to tak trochu přehnali s vyhraněnými názory a snahou za každou cenu bořit konvence. V tomto ohledu Lords of Chaos překračuje hranice pouhého životopisného hudebního snímku a nastavuje zrcadlo generaci, která v 90. letech v Norsku stála u zrodu jednoho hudebního žánru, zapalovala středověké kostely, bodala odpůrce do zad a nenáviděla všechno a všechny - zvlášť pozéry. Rory Culkin skvělý. [Sitges 2018] ()

Crocuta 

všechny recenze uživatele

Za mlada jsem tyhle mládence poslouchal, nakonec jsme vrstevníci. Ovšem přes veškeré instrumentální kvality dávám přece jen přednost sofistikovanější hudbě a srozumitelnějšímu zpěvu (Ozzy je Ozzy). Jako syrový vhled do severské blackmetalové psychopatologie jsou nicméně "Vládci chaosu" perfektní a ani jako dobový dokument nejsou k zahození. "Vzpouru nejrozmazlenějších děcek Evropy proti konzumní společnosi, která jim dává všechno na co si vzpomenou" (Adam Nevill - "Rituál") popisuje více než výstižně. ()

Galerie (14)

Zajímavosti (27)

  • Film je založen na životě Øysteina "Euronymous" Aarsetha, který je považován za kmotra norské black metalové scény. (Punisher)
  • Na začátku filmu jsou Mayhem tříčlenná kapela, hledající vokalistu. Toho následně nacházejí a je jím švédský zpěvák Dead. Ve skutečnosti však na tomto postu už před Deadem působili Messiah a Maniac. (Pelidor)
  • V scéne, kde Euronymous ide na pumpu kúpiť fotoaparát, aby odfotil mŕtve telo Deada, môžeme z pozadia počuť pesničku "La det swinge" od Bobbysocks. (Odyseenko)

Reklama

Reklama