Až přijde kocour

Poetika v podaní Wericha je tu asi to najkrajšie, čo sa dá vyzdvihnúť... Scenár je takisto veľmi zaujímavý, ale druhá polovica filmu trochu stráca tempo, takže v konečnom dôsledku film pôsobí trochu rozporuplne. Páčila sa mi myšlienka o tom, že ľudia sú farebne rozlíšení na zaľúbených, pokrytcov, či tých, čo podvádzajú svojich blízkych, len tá realizácia mohla byť podľa mňa (aj na svoju dobu) spravená ešte zaujímavejšie. Okrem salamandra Sováka to totiž neprinieslo žiaden význam v rámci rozohratého príbehu. Ale vidieť sa to rozhodne dá aj viac krát... ;o) (17.03.2009)

TOP 10 Českého filmu alespoň pro mě. A s následujícím filmem Všichni dobří rodáci určitě to NEJ od tohoto režiséra. Mimochodem na scénáři k filmu se podílel krom teda dialogů (Jan Werich) i Jiří Brdečka známý výtvarník a scénárista. Idea této pohádkové féerie se satirickým ostřím se dá vyjádřit větou, že vycpaní ptáci nelétají a že nejkrásnější myšlenky dovedou zlí, malicherní a hloupí lidé oškubat na jejich prospěchářskou podstatu. A samozřejmě bych také vyzdvihl nezapomenutelný herecký výkon mistra Jana Wericha který v tomto filmu ztvárnil dvojroli, a to sice mistra věžníka Olivu/ a cizince kouzelníka, společně se svým kocourem který zbarvuje svým pohledem lidi podle jejich vlastností. Takže abych to nějak shrnul k jednomu ucelenému závěru: téměř za všechny herecké výkony, za barvitost, poetičnost, zvláštní pohádkovou náladu, za píseň Život je jen náhoda (Werich, Brodský), a ostrou společenskou satiru a v ne poslední řadě pak také za krásné městečko Telč kde se film natáčel, tak nemůžu dát tomuto filmu jinou známku než za 5*. Trvalá a mimořádná hodnota, oceněna tehdy mnoha významnými cenami i když už trochu provařená časem, ale stále neztrácející nic na své kráse a malebnosti. (08.11.2006)

Chtěl bych být kocour. Hověl bych si na rameni akrobatky Diany (Emília Vašáryová je opravdu kočka), houpající se na hrazdě... zavěšené u stropu kinosálu při projekci ČSFD. A pak by mi sundala brejličky. Podíval bych se do sálu a uživatelé by se zbarvili podle povah a skutků svých. Lháři a farizejové by byli fialoví, nevěrníci a nevěrnice žlutí, jako síra, žloutek či chcíplý kanárek. Dobře jim tak. Bodožebrači a zloději bodů, čili mulťáci, by byli šedí. A to nejdůležitější, Jindřiško, zamilovaní by byli červení, jako vlčí máky. A ti normální uživatelé? No jo, s těma je vždycky největší potíž, těm by to ani nepřidalo ani neubralo. Ale mela by to byla ohromná! Cože? Vždyť já vím... Ti fialoví a šediváci (a jejich mulťáci) jsou zlí a nechtějí, aby se to o nich vědělo. A kocoura by zabili. Tak to radši zůstanu obyčejným dabldekrem. Který samozřejmě v úctě smeká před vypravěčem od pánaboha panem Werichem. I před jeho dvojníkem (a tu nestárnoucí Dianu jsem mu dost záviděl!) (31.01.2014)

Tento film řadím mezi nejpovedenější snímky československého filmu. Jan Werich se nám po válce v mnoha věcech neukázal, zde je mu však vystavěn důstojný pomník. Místy film trochu ztrácí na tempu, ale ty prototypy povah, chytroušů, hamounů, idiotů a zlodějíčků jsou střižené tak krásně! Rád se pokaždé nechám unášet hudbou i obrazem... (27.02.2011)

Tento film vnímám především jako zajímavé svědectví doby. Po Stalinově smrti bolševici tak trošku tápali, jak se mají chovat k sobě navzájem, k vnějšímu světu a k poddaným. Chruščov a Novotný představovali generaci, která znovu otevřela od dvacátých let zdánlivě uzavřenou otázku, co vlastně si má předvoj dělnické třídy se svou mocí počít? Jak víme, vše se vyjasnilo v osmašedesátém. --- V mezidobí ovšem mohla nejen vznikat, ale být i publikována díla v dějinách bolševismu neslýchaná. Společenská satira Jasného, Brdečky a Wericha právem sklízela úspěchy doma i ve světě. Výkon po všech stránkách úctyhodný, jistě, ale superlativy jsou na místě jen tehdy, pokud nezapomínáme na místo a dobu vzniku. --- Dovolím si přirovnání: O pár měsíců dříve měla v Rusku premiéru Šostakovičova Třináctá symfonie ‚Babij Jar’ zhudebňující Jevtušenkovy verše. O ruském antisemitismu, strachu z tajné policie, nedostatku zboží v obchodech, utrpení a ponížení ruských žen, a o kariéře, kterou básník dělá tím, že „nedělá kariéru”. Šostakovič měl tenkrát v Rusku status ne nepodobný Werichovu u nás - nedůvěra mezi ním a režimem byla vzájemná a důvodná, leč přece jen šlo o respektovanou celebritu, která projevovala jistou ochotu s režimem spolupracovat. A tak, s určitými obtížemi, Šostakovič svoji symfonii protlačil. Když jsem za husákových časů pobíral rozum, byla pro mě jako zjevení, zázrak, že bolševik mohl kdy připustit veřejné provozování tak jasné a konkrétní kritiky svého režimu. --- Jenže - a k této pointě svým přirovnáním směřuji - jakou hodnotu toto dílo (a většina dalších Šostakovičových děl) má ve srovnání s vrcholnými díly světové hudby 20. století? Inu, spíše průměrnou. Je to krásná hudba, ale s významem děl Schönberga, Stravinského, Hindemitha a dalších se měřit nemůže. Ostatně, již v šedesátých letech byla beznadějně zastaralá. Stravinsky ji přesně charakterizoval jako „provinční“. --- A právě takový je Jasného Kocour. Havelka byl vynikající skladatel, žádný filmohudební nýmand, ale okouzlení broadwayským muzikálem (Bernstein?) byla čistě dobová záležitost, u nás nijak originální (Šlitr), a pro mě osobně odjakživa spíše otravná. Werich byl vždycky dobrý divadelník a herec, jenže jeho moudra nikdy nebyla zcela původní, s přibývajícím časem trpěla inflací a v atmosféře nekritického uctívání Werich ztrácel schopnost sebekontroly, hrál sám sebe. A samotný příběh s kocourem? Velmi dobrá lokální satira, řekl bych. Dosti znehodnocená tím krotkým vyústěním, že morální kompas nalezneme v dětech… no, tak že bychom jim snad rovnou přiznali volební právo a paritní zastoupení v parlamentě? (01.01.2011)