Až přijde kocour

"Poslouchejte, pane Oliva, s tímhle pytlem můžete mluvit jen za sebe. Rozumíte? Jen za sebe." "A to je ten největší kumšt." Podobné příběhy jsou velmi silné, jen je otázkou jak dlouho a jak opravdově, protože si myslím, že si při nich souhlasně přikyvují i lidé, kteří by se jeho optikou asi pěkně vybarvili. Říká se tomu pokrytecví. On ten příběh vlastně ani není nijak originální, v tomto podání trošku schématický (proč to na děti fungovalo jen ohledně lásky?, Menšíkova sebekritika hodně šustila papírem a zbrklostí), na druhou stranu, Sovák byl až krásně nechutný. Je možné, krásné, jednoduché a vlastně ani nijak špatné, se filmem nechat strhnout a uznat všechna jeho dobrá poselství. Jeho největším problémem je asi doba, kdy byl natočen a fakt, že se tam lidé oslovují soudruzi, dokážu si představit, že to některým pouze dvoupólově uvažujícím lidem poskytne náboje do jejich antikomunistických stříkacích pistolek (podívejte, jací ti komunisti byli hovada), aniž by dohlédli trošku dále a snažili se pochopit jeho nadčasovost a nadideologičnost (a já doufám, že takových lidí není moc). V neposlední řadě film přináší po těch letech několik příjemných zjištění, třeba že Vášáryová s Chramostovou byly zamlada fakt samice. "Hlídejte ho dobře, anarchistu." (17.02.2014)

Jistě se dá na filmu nalézt spousta nedostatků. Od emocí vyhnaných do zbytečných extrémů, po příliš dětskou polohu, kterou však děti nejsou s to pochopit. Přesto... Tolik imaginace, vtipu a fantazie se v jednom snímku jen tak nevidí. Viz. například rozhovor Wericha a Wericha: " A jak to děláte dlouho?" "Jako já? No, od té doby, co to lidé potřebujou. Trochu krásy, trochu kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne. A co vy děláte?" "Já se snažím pěstovat dětskou fantazii." "Hm, křehká bylina. Ta uvadá, když dětství odchází. Já bych to nazval, něco jako neodolná letnička." "A já se z ní snažím udělat trvalku odolnou." (17.05.2009)

Výborný film, výborní herci....sesbíralo se to nejlepší v té době, dalo se to dohromady a vznikl z toho tento skvělý film. Jedinou výtku mám asi k plynulosti děje. Občas se to prostě moc dlouho vleklo a některé scény stačily být na půl minuty a ne na 3. Jinak prostě balada....užívala jsem si ho a Jan Werich jako světaznalý strýček pomáhající dětem, který je nad věcí, byl naprosto dokonalý. Samozřejmě i ostatní herci předvedli skvělé výkony jako Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová, Vlastimil Brodský a další....Byla zde krásně skryta kritika tehdejšího režimu. Ale víte, co mi ještě chybělo? Další barvy. Třeba taková zelená...ta by mohla být pro lidi veselé a dobrotivé. Proč by musely být barvami vyjádřeny jen špatné vlastnosti a láska? (02.04.2010)

Tento film vnímám především jako zajímavé svědectví doby. Po Stalinově smrti bolševici tak trošku tápali, jak se mají chovat k sobě navzájem, k vnějšímu světu a k poddaným. Chruščov a Novotný představovali generaci, která znovu otevřela od dvacátých let zdánlivě uzavřenou otázku, co vlastně si má předvoj dělnické třídy se svou mocí počít? Jak víme, vše se vyjasnilo v osmašedesátém. --- V mezidobí ovšem mohla nejen vznikat, ale být i publikována díla v dějinách bolševismu neslýchaná. Společenská satira Jasného, Brdečky a Wericha právem sklízela úspěchy doma i ve světě. Výkon po všech stránkách úctyhodný, jistě, ale superlativy jsou na místě jen tehdy, pokud nezapomínáme na místo a dobu vzniku. --- Dovolím si přirovnání: O pár měsíců dříve měla v Rusku premiéru Šostakovičova Třináctá symfonie ‚Babij Jar’ zhudebňující Jevtušenkovy verše. O ruském antisemitismu, strachu z tajné policie, nedostatku zboží v obchodech, utrpení a ponížení ruských žen, a o kariéře, kterou básník dělá tím, že „nedělá kariéru”. Šostakovič měl tenkrát v Rusku status ne nepodobný Werichovu u nás - nedůvěra mezi ním a režimem byla vzájemná a důvodná, leč přece jen šlo o respektovanou celebritu, která projevovala jistou ochotu s režimem spolupracovat. A tak, s určitými obtížemi, Šostakovič svoji symfonii protlačil. Když jsem za husákových časů pobíral rozum, byla pro mě jako zjevení, zázrak, že bolševik mohl kdy připustit veřejné provozování tak jasné a konkrétní kritiky svého režimu. --- Jenže - a k této pointě svým přirovnáním směřuji - jakou hodnotu toto dílo (a většina dalších Šostakovičových děl) má ve srovnání s vrcholnými díly světové hudby 20. století? Inu, spíše průměrnou. Je to krásná hudba, ale s významem děl Schönberga, Stravinského, Hindemitha a dalších se měřit nemůže. Ostatně, již v šedesátých letech byla beznadějně zastaralá. Stravinsky ji přesně charakterizoval jako „provinční“. --- A právě takový je Jasného Kocour. Havelka byl vynikající skladatel, žádný filmohudební nýmand, ale okouzlení broadwayským muzikálem (Bernstein?) byla čistě dobová záležitost, u nás nijak originální (Šlitr), a pro mě osobně odjakživa spíše otravná. Werich byl vždycky dobrý divadelník a herec, jenže jeho moudra nikdy nebyla zcela původní, s přibývajícím časem trpěla inflací a v atmosféře nekritického uctívání Werich ztrácel schopnost sebekontroly, hrál sám sebe. A samotný příběh s kocourem? Velmi dobrá lokální satira, řekl bych. Dosti znehodnocená tím krotkým vyústěním, že morální kompas nalezneme v dětech… no, tak že bychom jim snad rovnou přiznali volební právo a paritní zastoupení v parlamentě? (01.01.2011)

Filmy Vojtěcha Jasného ma neoslovili a Keď príde kocúr nie je výnimkou. Nezachránila ho prítomnosť Jana Wericha, ani očarujúcej Milky Vášáryovej, pretože základná myšlienka mi nepripadala dostatočne nosná a moralizmus podporený farbami ma neoslovil. Film som videl neskutočne dávno, ale ani neskôr som nemal potrebu ho vidieť opakovane. (08.08.2020)