Křik

Realisticky natočený film, jehož příběh se odehrává v rozpětí jednoho zdánlivě obyčejného dne, během něhož se má mladý pár stát rodiči. I když jsou po většinu dne oba mladí lidé od sebe separováni, tak i přesto jsou neustále poutáni k sobě množstvím vzpomínek a prostřihů do minulosti a v neposlední řadě jen tak na oko neúspěšnými telefonáty. Velice zajímavé bylo použití zvuku (resp. hlasu) a obrazu, které odpovídalo experimentálním inovacím československé nové vlny. Zkrátka film, který vyniká svou formou a jednoduchým (nikoli banálním) příběhem. (07.06.2013)

Tak tady mi Jireš zase moc nesedl. Sice to má příjemnou stopáž a chápu, co tady Jireš chtěl všechno říct, o co všechno se snažil a kým vším se inspiroval, ale mě ta forma prostě moc nesedla. I když je to vlastně experimentální film. Světlá místa se tu sice objevila, ale celkově mě to nijak nepohltilo, nijak zvlášť nezaujalo, neoslovilo a nějaký silný zážitek z toho mi holt chybí. Takhle je to jen zajímavý experiment, u kterého objektivně oceňuji některé nápady, ale tím to tak končí. Osobně mě asi nejvíc zaujalo až dokumentární zobrazení tehdejší Prahy, které je podobně hektické a uspěchané jako dnes. A naštěstí i to byl Jirešův záměr a i to chtěl Křikem ukázat. Jen mám popravdě pocit, že toho chtěl ukázat až tak moc, že to občas nešlo dohromady a nakonec z toho všeho stejně nejvíc vynikne ta Werichova řeč v závěru. 3* (26.05.2022)

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)

Debutový film Jaromila Jireše se povedl. Avantgarda smíchána s dokumentární kamerou je zde cítit na hony daleko. Na můj vkus, možná trošku více protáhlé záběry, a hlavně pro Pražáka hodně divoké cestování po Praze. Jinak je zde vela prostoru pro hlavní hrdiny. Tehdy 24letý Abrhám už v té době prokazoval, že pro Československý film je a bude obrovským přínosem a zapomenutá Límanová, která je zde kočkoidní, výraz autentičnosti filmu dodává převážná většina neherců. Ačkoliv na první pohled vypadá film trošku chaoticky, je profesionálně zvládnut a udrží diváka s očekáváním až do konce. Parádní start Nové vlny jednoho skvělého režiséra. (08.10.2015)