Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Ladislav Jandoš, Zdeněk Jarolímek, Ivo Niederle, Vladimír Ptáček, Jiří Žák, Klaus-Peter Thiele, Ulrich TheinObsahy(1)
Podle námětu Jana Procházky natočil v roce 1966 režisér Karel Kachyňa komorní příběh z posledních dnů druhé světové války. Ústřední hrdinkou je zoufalá venkovská žena, které Němci pověsili muže a které osud přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat svou pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Kočár do Vídně patřil k nejdiskutovanějším filmům své doby. Jedněmi byl zatracován jako protiněmecký, jinými jako protičeský, ba i jako protipartyzánský. Je to však především film proti válce, proti zabíjení. „Válka zabíjí hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do války šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo jít do války? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiji, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce,“ říká o svém filmu scenárista Jan Procházka. Roli mladé ženy Kristy napsal přímo pro Ivu Janžurovou, která patří v českém filmu mezi největší herecké osobnosti. Výborným partnerem jí byl Jaromír Hanzlík, pro kterého role vojáčka byla jednou z prvních velkých příležitostí. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (235)
Zde Karel Kachyňa dokazuje, že lze natočit film i s minimem smysluplných ucelených vět a dialogů, navíc z toho víc než půlku v cizím jazyce a přesto (nebo snad právě proto) zůstává film fascinující. Vhozeni do děje prostřednictvím psaného prologu sledujeme téměř minimalistické provedení příběhu jedné cesty zchátralým kočárem po lese na pozadí konce války. V hlavních rolích pustý les, stromy, příroda, jeden kočár a tři lidé. Vše zachycené uměleckou kamerou Josefa Illíka a podbarvené nádhernou hudbou kostolních varhan Milana Šlechty. Iva Janžurová zde vytvořila na začátku své filmové kariéry jednu ze svých nejlepších filmových postav, kde ukázala dramatickou hloubku svého herectví i s minimem odříkaných replik. To samé platí i o Jaromíru Hanzlíkovi, přestože byl předabován cizím hlasem do němčiny. Velice kvalitní příležitost potkala i Luďka Munzara, jehož výkon a postava umírajícího vojáka dodali filmu silný psychologický rozměr. Ale to není zdaleka vše...! Síla příběhu, napětí mezi životem a smrtí, nacházení odhodlaní k vykonání spravedlivého rozsudku, přerod váhání a strachu k surové nenávisti až náhlý obrat v milostné splanutí a přátelství navzdory nepřátelské postavení zhlediska politických poměrů... to je to, co dělá tenhle artový snímek o hodně více nadčasový. Drsný závěr v podobě zásahu ze strany lidu (partyzánů) sice způsobil ženě uskutočnění dlouho vytouženého cílu, ale současně i trpkou zkušenost. Stálo tohle tak opravdu za to...? Pro mě jeden z nejlepších filmů domácí kinematografie. 100% ()
Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad. ()
Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% ()
Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. ()
Jednohubka z posledních dní války. Strhující a bourající nejedno klišé. Třeba že ne každý v uniformě wermachtu musel být grázl a že osvobozující partyzán nebyl vzorem cností, ale že se uměl chovat stejně brutálně jako okupant. Hans měl kliku, že byl vyjukanej odvedenec a těžko si ten jeho kukuč dalo spojovat s vrahem našich lidí. Vdova zase v tom, že kdyby na jeho místě byl jeho kamarád (Munzar), že by asi už nežila a rohodně by si nenechal od ní vyprášit kožich. Na filmu mi vadí trochu jeho předvídatelnost, ale jinak je to parádní záležitost. Dávám za 4 kmeny přes cestu... * * * * ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (14)
- Původně se ve scénáři nalézala celá řada scén včetně pověšení Kristina manžela. Režisér Karel Kachyňa se je však rozhodl nenatočit, aby se děj odehrával pouze v lese a nabyl tak v uzavřeném prostoru na větší dramatičnosti. (/Pablo)
- Autorem scénáře je český prozaik a scenárista Jan Procházka. Ten s režisérem Karlem Kachyňou spolupracoval i na dalších filmech, kterými jsou Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963), Vysoká zeď (1964), Ať žije republika (1965), Noc nevěsty (1967) a nejznámější Ucho (1970). (Prochy38)
- V čase 51:45, kdy Krista (Iva Janžurová) běží lesem, se zde nachází zvláštní schodiště v lese. Jedná se o schodiště v Krčském lese v Praze – betonové schodiště, umístěné ve svahu a vedoucí odnikud nikam. Pravděpodobně vzniklo v roce 1936 nebo 1937 během celosvětové hospodářské krize. Mezi lidmi se jim říkalo Andělské nebo také Primátorské schody. (Horryx)
Reklama