Laundryboy
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Miloš VacekHrají:
Michal Koblic, Marie Magdolenová, Vladimír Hlavatý, Gustáv Valach, Vladimír Menšík, Oldřich Musil, Martin Ťapák, Stanislav Remunda, Miloslav Holub (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Príbeh malého českého chlapca Františka Bureša, ktorý sa potom, čo ho sovietska armáda oslobodila z koncentračného tábora, dostal až k jednotkám, bojujúcim o Dukliansky priesmyk. Podľa najmenších husitských bojovníkov dostane prezývku Práče a v duchu svojho nového mena sa neustále snaží dostať do bojových akcií, aby tam mohol preukázať svoju statočnosť. Preto sa vojaci rozhodnú, že ho naučia zaobchádzať so zbraňou a urobia z neho spojku... (STV)
(více)Recenze (86)
Československý válečný film odehrávající se na jaře roku 1945, kdy je během osvobozování koncentračních táborů v Polsku nalezen malý chlapec. Opuštěného hocha Františka Bureše (M. Koblic) se ujme skupina československých vojáků zabývající se praním prádla pro armádu a tam chlapec pomáhá s potřebnými pracemi a dostává i lekce z vojenského výcviku. Práče, jak je hoch nazýván podle kluků ozbrojených praky během husitského povstání, velmi touží po skutečné bojové akci a ochotně doručuje alespoň depeše. Jeho nápadná touha aktivně se zapojit do probíhajících bojů, je odměňována úsměvy přátelských vojáků, jimiž je obklopen. V rolích vojáků, kteří se k práčeti chovali otcovsky a s velkým pochopením jeho nelehké situace, se objevil vždy dobře naladěný V. Menšík, vedoucí skupiny V. Hlavatý, G. Valach, M. Ťapák či B. Záhorský. Z důstojníků se představil nadporučík S. Remunda a major M. Holub. Přestože snímek pojednává o neveselé době, kdy sice už bylo jasné, že konec války se blíží, ale Němci stále urputně bojovali, z filmu pana K. Kachyni sálá optimismus, naděje a lidskost, neboť válečné útrapy jsou odsunuty do pozadí a celková situace je viděna dětskýma očima. Pan Kachyňa proslul svou úspěšnou spoluprací s dětskými herci a tento film tuto jeho schopnost jen potvrzuje. Snímek vyzařuje pohodovou a odlehčenou atmosféru, ale obsahuje i dramatickou složku, v níž oddíl z prádelny zneškodní skupinu německých špionů, k jejímuž odhalení přispěl též i malý František. Film mi v některých ohledech připomíná jiné dílo z Kachyňovy kuchyně, a sice o něco mladší Ať žije republika. V závěru filmu nedokázali vojáci skrýt stopy dojetí, neboť právě spolu s Rudou armádou překročili československé hranice a mohli tak konečně začít osvobozovat svou vlast. Práče je jedno z prvních Kachyňových filmů, které následovalo hned po legendárním Králi Šumavy a domnívám se, že už v těchto svých počátečních dílech si nastavil pomyslnou uměleckou a filmařskou úroveň hodně vysoko a celý život se jí držel. ()
Všichni mi vtloukali do hlavy, že tohle je prostě jeden z "nej-filmů" od Kachyni, ale já bych vyšší hodnocení nepřenesl přes srdce. Vždyť je to naprosto předvídatelný dětský film, já být na místě těch chlapů, tak bych kluka seřezal a zavřel někam hluboko. Oni ho za porušování vojenských regulí tak leda poplácají po rameni a to finální odhalení špiónů jsem tušil už od půlky filmu. ()
Film mi evokuje film Na žižkovském válečném voze. Oba dva filmy jsou válečné. Jeden z doby husitské a druhý ze Světové války. V obou dvou ač mezi dispělými se odvíjí příběh z dětské perspektivy. Navíc malému hrdinovi říkají práče podle vzoru bojovníků obshuhující prak za Žižky. Práče si zahraje pozdější vůdce Rezavých klíčů ze sseriálu Záhada hlavolamu. ()
Předloha tohoto filmu mi kdysi pomohla přežít jednu z nejtěžších nocí mýho života. Skočil jsem tehdy omylem do rozžhavenýho popela a spálil si nohu až po kotník do černé pečínky. Bolelo to, smrdělo to, nechtělo se to hojit. První noc jsem měl nohu zapatlanou pantenolem a ponořenou ve studené vodě v kyblíku proti bolesti (neměli jsme tam tehdy žádný léky). Protože jsem nemohl spát (k bolesti se přidala i horečka), četl jsem si a protože to bylo na chatě, neměl jsem moc věcí k výběru. Práče se tedy stalo jasnou volbou a díky němu jsem celou noc přežil ve zdraví, neusnul jsem a noha se mi nakonec uzdravila. Film je trochu jiný, z knížky mě nikdy nenapadlo, jakej je Frantík holomek. V knížce mi přišel jen jako trochu větší kvítko. Změnil se, některé části jeho příběhu zmizely, některé přibyly nebo se změnily. Michal Koblic byl podobně intuitivní herec, jako Tomáš Holý a celý tenhle film drží jeho výkon pohromadě. Příběh, no, kdyby hráli jiní herci, jak už jsem řekl - nedopadlo by to tak dobře. I takhle to je k nerozeznání podobný většině ostatních dětských komunistických dramat, ale nad průměr to vytahuje Michal Koblic, Gustáv Valach a samozřehně Menšík, jehož je to v tehdejší době vlastně jen jedna z klonových rolí ( viz třeba Hledá se táta) pábitele a baviče. Tenhle film je civilně natočený, s nijak přehnanými hereckými výkony a bez zvláštních okras, akčních scén, bez kterých se dnešní filmy neobejdou (filtry, střih atp). Domácký, skutečně rodinný. Příběh Frantíka Bureše si vás získá, pokud ještě pořád máte v srdci trošku toho dětství, té radosti z jednoduchosti bez přetvářky, toho dobrodružného naivismu a optimismu a důvěry. Já ještě pořád mám, naštěstí. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (7)
- Přestože se film odehrává na východní frontě, ani jednou nezazní oslovení „soudruhu“. (Zodiak455)
- Odznak lebka na čepici, kterou si František (Michal Koblic) schová, je znak jednotek SS „Umrlčí lebka“. (Winster)
- Filmováno také v obci Podluhy, Křešín a bývalém koncentračním táboře Mathausen. [Zdroj: Filmovamista.cz] (M.B)
Vlastně by mělo stačit napsat „tak zvané Práče je Kachyňův film o přechodu Dukly“. Ale znáte mě, takže: Mistrovský příklad filmu pro dítě i dospělého. Poprvé viděno na školním promítání v kině, podruhé po asi 35 letech na kompu. Dobový propagační étos dítěte – „pionýra“ jako budoucího obránce vlasti, řízlý zde směsí dojemnosti a úsměvnosti, je ve vzorové postavě malého „práčete“ (a v chování dospělých vojáků vůči němu) očividný a spolu se svým dějovým vrcholem v odhalení špiónů i se svým přímým protikladem v náhlé expozici ulejváckého postoje nadporučíkova téměř protivně agitační, jsem však nucen konstatovat, že po 60 letech od vzniku tato stránka Kachyňovu filmu neškodí, nejen díky ztrátě dobového referenčního kontextu. Byť spočívá v plakátových klišé, je zvládnuta – zejména v gestech jak dospělých, tak i dětského hrdiny – v obdivuhodném spojení užitkově žánrové přesnosti a zřetelnosti a uměnné brilantnosti a jemnosti (vedle toho srov. např. též, jak dnes takřka neznámý Těšík pronáší v okrajové roli vojenského krejčího po typické zkoušce na šití své půvabné krejčovské „hotovo, děkuju“). A potom a právě: Kachyňa a Illík! Práče je totiž nečekaně krásný film (dojem z formálně silného začátku bohužel oslabují úvodní titulky, po nichž teprve následuje). Nadto pěkně např. využívá detailů a sotva se některý dialog sveze do plakátové proklamačky, je ukončen silnou zámlkou. A konečně ten ještě překvapivější dojem z hlavní postavy: Jakékoli silné momentální hnutí mysli a především ta mlčky projevovaná hraje kluk neuvěřitelně (totiž neuvěřitelně, že to hraje!), což neutralizuje jednak od očekávatelné reality odtrženou účelovou vycucanost onoho dětského válečného dobrodružství, jednak podobně nemožné klukovo vojácké panákování. Jenže taky s tím svým „nemožným panákováním“ (ale i se svou počáteční psychologickou zajímavostí) je tato postava více než subjektem vlastního příběhu průvodcem jednotlivými fázemi filmu: chlapcova sveřepá (ano: u dítěte, které právě prožilo koncentrák, sotva představitelná) touha a snaha být hned teď vojákem právě díky těm spektakulárně vojáckým způsobům od začátku slouží jako konfrontace pro dospělé postavy – polní prádelníky, kteří se přímých bojů účastnit nemohou (a tudíž nemusejí). To pod prvoplánovým povrchem působí velice silně. Na druhé straně je ale divák s mnohým konfrontován právě prostřednictvím některých Františkových prožitků (obzvláště v situacích, kdy z různých důvodů pláče, což je ostatně vždy silný moment právě na pozadí oné chlapcovy zarputilé bojechtivosti a okázalé tvrdosti). Od chvíle, kdy se na scéně objeví Marijka se svou krávou, nabývá film nové, téměř halucinační a zároveň silně alegorické dimenze. První scéna v lese působí svou situací i rozhovorem obou dětí až dadaisticky absurdně, mnohé následující scény (právě díky Marijčině přítomnosti) pak jako podivný sen. Ten film má v sobě nesmírně mnoho. Je to ale „něčí“ sen, ukončitelný probuzením? Ty to nereflektuješ, ale je ti devět let, tvá rodina je zahubena, účastníš se války s hroutící se říší zhouby, na dostřel míru a návratu kam? Snová dimenze přichází s Marijkou vlastně nutně, vždyť dívka a kráva přišly z vlasti nevědomky přes „frontu“, o níž zde víme z doslechu a z dostřelu, v jejímž těsném zápolí postavy filmu bytují, dva kroky od ukrutných krvavých bojů o Duklu, o hranici Československa. Tak toto je Kachyňův film o přechodu Dukly! Nastojte: Jen dvakrát se objevilo to divné znamení hvězdy se srpem a kladivem: na začátku prakticky neznatelně na čepici vojáka odnášejícího chlapce z tábora smrti a pak tumáš: zřetelně na čepici nepřátelského špióna. Někde blízko jsou spojenci „Rusové“, leč slova jako „rudá“ či „sovětský“ nikdy nezazněla. Nejsou, nedávají se. Doporučuju hodnotit čtyřmi hvězdami, ale sám musím dát pět. „A načo že ti vytlačili to číslo?“ „Aby se v nás vyznali“. () (méně) (více)