Zlatí úhoři

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Pro mě osobně podobně slabé jako pozdější Smrt krásných srnců; obecně jsem tomu Kachyňovu stylu nikdy nepřišel moc chuť, ale chápu širokou popularitu těch filmů (podobně jako v případě tvorby J. Menzela). Ti "Němci" jsou tam vyloženě trapas, moc mi tam nesedl ani ten Menšík, a celkově se nemůžu ubránit dojmu, že se to jako adaptace moc nepovedlo, a je lepší sáhnout po knize. (07.03.2023)

Kachyňove filmy ma vždy oslovovali a dve knihy Otu Pavla majú pevné miesto v mojej knižnici. Ryby som, myslím, v živote nechytal, to však vôbec neprekáža, pretože tento film je viac o ľuďoch, než o rybách. A je nádherný "audiovizuálne". Mám tým na mysli tie krásne presvietené, čisté a chvíľami až snové obrazy, ku ktorým znie rovnako pekná hudba. Písať o hereckom majstrovstve Rudolfa Hrušínského a jeho rybárskeho eléva považujem za zbytočné. Porovnávaniu so Smrťou krásnych srncov sa zatiaľ vyhnem, pretože som ju nemal možnosť vidieť v súčasnosti a moje spomienky sú rozštvorčekované ako tváre gaunerov v televíznom spravodajstve. Ale teším sa. (19.07.2010)

Tak tu je zase pekne vidieť ten klasický český prístup. Takmer až rozprávková poetickosť rozprávania, plná svojráznych figúriek, stále hraných tými istými hercami v kontraste niečoho strašného, čo od začiatku očakávame. Nie som si istý, či toto je látka priamo pre Kachyňu, ale keď napísal scenár, tak asi vedel, čo robí a veľa ľudí tým oslovil. Predchádzajúca charakteristika mi viac ale sedí k Menzelovi. Film je uvádzaný ako dielo pre deti a mládež, no mne to prišlo depresívne tak akurát na dospelého. Nie podaním, ale tým, čo sa vo filme odohráva. Ako dieťa by som tento film vidieť nechcel a ani som ho nevidel. Keď Kachyňa a ryby, tak u mňa víťazí spolupráca s Heřmánkom. (09.05.2014)

Je to krásný a příjemný film, ale nemá na Smrt krásných srnců. Přesto Ota Pavel by si nemohl stěžovat na ani jeden z těchto filmů, které brali inspiraci z jeho díla. Moc rád jsem znovu viděl Rudolfa Hrušínského staršího jako Proška a pro mě osobně byl i přes skvělý výkon Vladimíra Menšíka lepším otcem Karel Heřmánek. Je dobře, že národního pokladu a tím rozhodně tvorba Oty Pavla je se ujal právě tak skvělý režisér, jakým je beze sporu právě Karel Kachyňa a vtiskl jim svůj pohled plný poetiky a obrazů, které dokáží pohladit a jsou tak upřímné. Snad brzy budou tento film oěpt dávat v televizi, abych ho mohl podruhé ochutnat, protože Smrt krásných srnců jsem viděl nesčetně krát. (04.10.2008)