Parazit

Nepředvídatelná thrillerová hříčka o kolizi sociálních vrstev, formálně i psychologicky suverenní jako od Kubricka. Bong Joon Ho je mistr filmové režie - od chirurgicky přesné charakterizace postav pro účely příběhu, přes jeho zasazení do zajímavého prostředí (které se téměř stává jeho další postavou), až po nepředvídatelné žonglování s žánrovými principy a zvraty, či metaforické vsuvky, které celou tu suverénně vedenou fikanost propojují podnětnými otazníky. Je to snad jediný tvůrčí sourozenec Davida Finchera, navíc kulturně exotičtější, přesahující standardy univerzální americké žánrovosti. K čemuž je ale samozřejmě potřeba taky diváckou ochotu akceptovat výrazně odlišnou logiku vyůstění konfliktů, kde jsem se - stejně jako třeba u vyústění Oldboye - zasekl. Uzavření příběhu Parazita mi přišlo nepravděpodobné, nedostatečně odůvodněné, prvoplánově vyhrocené čistě pro dodání rádoby hloubky a nějaké myšlenkové uzavřenosti. (24.12.2019)

Jsem velmi a moc rád překvapený. Takhle proklatě černou kombinaci cynické komedie, thrilleru a satirického dramatu jsem opravdu nečekal. Navíc tak ohromně napsanou, s postavami, o nichž doteď vlastně nevím, co si myslet, a s úžasně zábavnými momenty, které by v jiném filmu asi zábavné vůbec nebyly. Režijní hravost na sto deset procent - stále překvapující, promyšlené, ale ne namyšlené vděčné potěšení. (22.10.2019)

Stále ve mě dýchá film Pečeť vraha a věděl jsem, co přijde... tady je zlatá palma z Cannes zcela zasloužená. Joon-ho Bong tvoří dokonalou mozaiku zvratů, humoru a krásných záběrů (mezi nejlepší považuji slow-motion záběr s kýblem vody a v podtónu klavíru, který rezonuje dalších deset minut do další sekvence). A taky závěr, který nelze prozradit. [AFF 2019] (21.06.2019)

Parazit působí jak vztah s herečkou, která si své role nosí domů. Nikdy nevíte, kdo k vám večer vstoupí do dveří. Ponův snímek začíná jako nefalšovaná komedie, která se čím dál víc prolíná se sociálním dramatem, aby posléze bez varování začal film se svými hrdiny krutě účtovat. Osobně jsem napočítal šest žánrů, se kterými režisér pracuje a zajímavě je mixuje. Kdyby se Pon Džun-ho dokázal vyvarovat východoasijské řezničiny, koketoval bych i s pátou hvězdičkou. Už jsem v minulosti psal, že pokud mám s nějakou světově uznávanou kinematografií zásadní problém, je to právě jihokorejská pro svoji fascinaci násilím a nikdy neselhávající schopností šokovat prazvláštními duševními pochody a prapodivnými činy svých postav. Ponův kousek se tomu z převážné většiny dokázal vyhnout a i když jeho příběh o rozevírání nůžek mezi sociálními vrstvami pevně vězí v místní kultuře, sdělení je globálně srozumitelné. Pon si zaslouží pochvalu za to, že dokáže obratně manévrovat mezi zájmy nejrůznějších skupin divácké obce - je zábavný, originální, provokativní a nebojí se tvrdě ukazovat propastné rozdíly v příležitostech v navenek dobře prosperující a efektivně řízené společnosti. Ne vždycky si s Ponem rozumím, jeho Ledovou archu, kde se pokoušel rovněž o žánrový mix s povrchním poselstvím, považuju za selhání, Parazita ale s klidným svědomím můžu doporučit. Dejte té rodince ukázkových loserů ze suterénu šanci, pravděpodobně vás překvapí. Celkový dojem: 85 %. (22.10.2019)

Tak tohle je ten vychvalovaný, téměř geniální thriller? Od Džun-ho Ponga jsem nikdy nic neviděl, ale podle ohlasů jsem byl připraven na superbombu. Dočkal jsem se snímku s několika vyšinutými, ale mnoha nepravděpodobnými situacemi, které jsou v Asii dost časté. Jsem ochoten dát 70%, ale ani o ťuk víc. (06.11.2023)