Jókoso džicurjoku šidžó šugi no kjóšicu e

"Jsou si lidé skutečně rovni?" Ptá se hlavní hrdina Ayanokouji hlubokomyslně. A odpověď je pochopitelně ne, nikdo se ti nevyrovná Ayanokouji, ty tajemný superinteligentní filosofe, mistře bojových umění a spasiteli roztomilých kozatých školaček. A ty to víš a trápíš se tím, proto své polobožské schopnosti skrýváš, děláš ze sebe schválně průměrného smrtelníka, ale co naplat, i přes veškerou šarádu tvá genialita vyvěrá ven a činí ze všech nepřátel bezbranné slabochy a z rozkroků tvých spolužaček Niagarské vodopády. Och, jaký to úděl, jaké to drama! Nechceš být na očích, pracuješ ze stínů,takže většina lidí nedokáže rozpoznat tvojí hloubku, ale tví učitelé a přátelé odhalují tvou skutečnou bytnost, s hlubokým respektem vzhlížejí na tvou všestrannou dokonalost a vedou s tebou nesmírně hluboké debaty o podstatě lidské existence a společnosti (dramatický záběr na postavu:"lidská společnosti si není rovna" tududú rozehraje se dramatická hudba, dramatický záběr na druhou postavu "lidská společnost by si měla být rovna", ... geniální). A aby té hlubokomyslnosti nebylo málo, nechybí pochopitelně filosofická moudra na počátku každého dílu, protože nic nedokáže orámovat dvacetiminutový díl o hledání zloděje kalhotek lépe, než nějaký ten citát od Schopenhauera ... (23.01.2018)

Už na první obrazovce mi bylo jasné, že půjde o kvalitní light novel komedii, začíná to totiž citátem od Nietzscheho a po krátké scéně v autobuse (kde se pár středoškolských voličů Svobodných/fanoušků Ayn Randové dohaduje o tom, zda je morálně správné pouštět staré lidi si sednout) dojde na určení prostředí, kterým je (jak jinak) střední škola. Ta má být jakousi meritokracií, která je v podstatě objektivistickým vlhkým snem, a dostává se na postavy. Náš protagonista se ze začátku zdá být tichým, cynickým samotářem, u kterého se časem objeví typická debilní klišé backstory - ostatní postavy na tom nejsou líp, jde o čisté archetypy, opakující se už pomilionkráté... a do toho všeho nám tu cpou další citáty a "hluboké" otázky typu "jsou si všichni lidé opravdu rovni?", a dostane se dokonce i na spoustu vynuceného naprosto nekompetentního dramatu... abych nezapomněl na produkční stránku - jde víceméně o průměr měnící se v nadprůměr, když jde o fanservis, o který jde cekem často - podle mých předchozích zkušeností se studiem Lerche celkem běžná věc; soundtrack je vždy průměr a nemá cenu se o něm zmiňovat. Takže sorry, ale ve výsledku jde o píčovinu největšího kalibru... 3/10. (16.11.2017)

Ked som si prvý krát čítal obsah o yokoso jitsuryoku, tak som mal pocit, že neuvidím nič nové, kedže na túto tému tu už nejdeno anime bolo. To som sa sakramentsky mýlil, celé anime má také príjemné miestami až mrazivé psychologicko - dramatické cítenie, ńehovoriac o zaujímavých postavách v jednotlivých triedach. Samozrejme tou najzaujímavejšou bol Ayanokouji, aby som nepísal iba superlatívy tak uznávam, že to pomalé tempo, kde sa miestami nič nedeje je tiež dosť iritujúce, v podstate camp na ostrove sa rozuzlil až v záverečnom diely a ja už môžem iba netrpezlivo čakať, či bude druhá séria a zistiť o Ayanokoujiho minulosti viac. Záverečný jeho monológ určite navnadil. 4* (03.10.2017)

První díly se mi dost líbily. Jednak jsem se nemoh vynakoukat na ty zvláštní duhové očí ...většiny postav.. no a především mě oslovil asociální, věčně zamyšlený hlavní hrdina, který coby odtažitý pozorovatel a současně schopný manipulant anime naprosto dominuje. Nejasné intriky a tušení podivných her a plánů na pozadí dělají anime napínavým... a za pozornost stojí i atraktivní, byť trochu nevyzrálá "hlavní" hrdinka... Bohužel, za dvanáct dílů konec, nikoliv v tom nejlepším, nikoliv s nějakým vysvětlením či uzavřením, natož pak závěrem... v podstatě rozjeté, jak v prostřed série ...najednou zvonec a netradičního anime ..je konec. Druhá série se nechystá a tak anime holt asi skončí v propadlišti dějin. Ztracený potenciál. Smutné. 50% (02.04.2021)

Prvá séria (2017): Vcelku originálna a nápaditá záležitosť, ktorá však po dobrom úvode akosi zmení tempo, bude sa snažiť vyzerať až príliš zaujímavo a všetka kvalita a prepracovanosť príbehu sa akosi začne rozpadať. Od nejakého deviateho dielu sa to výrazne zhorší a aj keď tam bola cítiť snaha viac prehĺbiť charaktery, už to akosi stratilo napätie a pútavosť, ktoré sa mi tak páčili na prvých epizódach. Nakoniec seriál vyústi do nejakého záveru, po ktorom síce divák bude chcieť pokračovanie, ale už teraz sa vie, že to nedopadne veľmi dobre. Druhá séria (2022): Mnoho ľudí sa z akýchsi nepochopiteľných dôvodov o tomto anime vyjadruje ako o veľmi inteligentnej záležitosti. A vlastne to aj celkom chápem. Keď som pred piatimi rokmi ako 14-ročný introvert videl prvé dve epizódy, tiež som si chvíľku hovoril, že ten Ayanokoji vyzerá celkom cool. Avšak keď sa na to pozriem spätne, tak nech hľadám akokoľvek, stále to tam nevidím. Inteligentné? A v čom presne? V tom samoúčelnom násilí? V tom, že tam len každý každého nenávidí a chce zničiť bez akéhokoľvek zmysluplného dôvodu (samozrejme až na krutého hlavného "antagonistu", ktorého sa city zďaleka nedotýkajú)? Že sa ten seriál snaží tváriť akoby bol o niečom (k čomu si na začiatku každej epizódy napomáha filozofickými citátmi, ktoré nemajú absolútne žiadnu spojitosť s budúcim dejom), pričom je ale v skutočnosti len zberbou prostoduchých scén o ničom? Že to má neskutočne inteligentné, do najmenšieho detailu vykalkulované plány, ktoré ale zakaždým prídu úplne out of nowhere a nikdy sa nám ani len nepokúsia ukázať zákulisie toho, ako k ním vlastne došlo, vďaka čomu vo výsledku nevyznejú ani trochu vierohodne? Že to má skvelé napísané (jednorozmerné) charaktery, pričom každá z postáv má hĺbku, zmysel, rozvoj a "osobnosť" (pričom sa ale každá správa absolútne neprirodzene, jej motívy sú často len nezmyselne vycucané z prstu a je psychologicky zbabraná)? Že to má vo všetkých smeroch dokonalú hlavnú postavu, kedy nikto a nič nepresahuje jeho inteligenčné a dokonca ani fyzické zdatnosti, nehovoriac o tom, že je úplne odpojený od emócií a nič necíti, čo je neskutočne cool? Aj keď jeho coolovosť je vlastne len povrchná a pochybná, čo sa tvorcovia snažia zaobaliť do akejsi "temnej minulosti", ktorú nám síce vždycky na chvíľku načrtnú, ale nikdy nám nepredložia pádne argumenty ani dôvody, kvôli ktorým by sme im to mali skutočne veriť. Skrátka celý seriál (aj novela) je len nerealistickým pseudointelektuálnym výplodom autorovej hlavy, ktorý nemá ani hlavu ani pätu, ale pritom sa snaží byť absolútne nad veci. Čo samozrejme nevadí, hlavne že to je zábavné, že sa tam stále niečo deje a že je Ayanokoji je tak veľmi cool. 3/10. (04.10.2017)