Její hřích

Vzhledem k osobnosti režiséra jsem k tomuhle filmu už předem přistupoval možná až moc negativně, ale moje nepříliš vysoká očekávání se stejně naplnila. Příběh ne úplně špatný, i když za vlasy přitažený, ovšem herci neměli co hrát a hlavně o čem mluvit, dialogy byly zábavné jak noční zprávy (což je škoda zvláště u Zdeňka Štěpánka nebo Františka Smolíka). Ladislav Boháč tentokrát s vizáží padesátníka navíc nezapadal do své tehdejší škatulky šarmantního milovníka. Ve vedlejších rolích pak proběhly i některé hodně otřesné výkony (Jola Djuričová? Kde ta se proboha vzala? Asi nějaká sezónní kabaretní hvězda). Vedlejší dějová linie v baru se odehrávala zcela nezávisle na hlavní ose, až v závěru se ukázalo, že spolu sice souvisejí, ale nakombinované to bylo tak pitomě, že to stejně nedávalo moc smysl. No, Zitě Kabátové to slušelo vždy a všude, to je jasný. Takže hodnotu to může mít snad jako připomenutí mladé tváře a zpěvu Nelly Gaierové. Což je ovšem na hodinu a půl trochu málo. (12.07.2012)

Tenhle film se hodnotí sám hned na začátku, když se objeví titulek: "Je to film Oldřicha Kmínka." K tomu nemá smysl nic moc dodávat. Pod Kmínkovým vedením mě nerajcuje ani Zdeněk Štěpánek, a to je opravdu co říct. Docela mě pobavilo, že toho zhýralého mládence pojmenovali Jaroslav Goll. Proč ne rovnou T.G. Masaryk? (01.07.2010)

Na konci třicátých let již pozvolna kulminovala výroba filmových adaptací nenáročných harlekýnů z různých období a různé úrovně, získávající čtenářské a posléze divácké zázemí zcela logicky v řadách prostých obyvatel, především pak u ženského publika. Hokynářky, prodavačky, pradleny, panské a služebné, ale i děvčata z gymnázií a měšťanek snily v přítmí kinosálu o svých ideálech a společně prožívaly jejich utrpení a bolesti, aby se opět vracely do tvrdé životní reality. Filmoví producenti si velice dobře uvědomovali silný komerční potenciál tohoto žánru a důsledně dbali na to, aby byl v produkčních plánech vždy bohatě zastoupen. Tvůrčí status režiséra Oldřicha Kmínka se pohyboval někde na pomezí přijatelnosti; sám Kmínek si však pokaždé dokázal do svých filmů prosadit prvotřídní herecké obsazení, zajišťující nepopiratelný komerční potenciál. Aristokraticky vznešená Zita Kabátová, skutečná dáma českého filmu, se v produkcích obdobného typu objevovala pravidelně a jen výjimečně se stávalo, že by nějakým způsobem zklamala. Téma je v mnoha ohledech poplatné scénáristické nemohoucnosti, zaviněné do jisté míry už svým literárním rukopisem, nicméně v lehkých náznacích poodhaluje skrytá tabu v oblasti lidské sexuality a předkládá fatální následky neovladatelného chtíče. A tak zatímco charismatickému Ladislavu Boháčovi se výborně daří v jeho zhýralé masce bezskrupulózního svůdce, na jalový scénář nejvíce doplácejí divadelní bardi Štěpánek se Smolíkem, kterým je namísto plnokrevných charakterů nabízeno laciné přetvařování. Filmu příliš neprospělo ani rámování některých scén prostředím nevázaného dancingu, jak se tehdy říkalo barům s hudbou, ani účast soudobých operetních zpěváků (Pospíšil, Gaierová), ocitnuvších se zde patrně jen díky své popularitě. Zpětným pohledem má ale nemalý dokumentární význam zachycení tradičních dostihů Velké pardubické. Samotnou kvalitu filmu asi nejlépe ve své výmluvnosti charakterizuje název jedné z dobových kritik, v níž se její autor bezděčně ptá: Jen její hřích? (25.06.2009)

Melodrama je asi žánr, který dneska nemůže zafungovat na nikoho. Jeden z nejslabším prvorepublikových filmů, co jsem měla možnost vidět. Už jen že studentka medicíny se jmenuje Lola (?). Marně přemýšlím, co byl vlastně ten její hřích. Že poslechla učitele a pokusila se užít si života? Že jako zcela nezkušená neprohlédla, co je její milý zač? Nebo že jako studentka medicíny věřila, že sifylis se přenáší polibkem? A ta všudypřítomná hudba do toho... na závěr, jako mnozí ostatní si neodpustím: proč Jaroslav Goll? (29.04.2022)

Zhýralé drama z polosvěta podle novely Pitva Otakara Hanuše ze sbírky Portréty milenek z roku 1914. Do filmové podoby jej převedla podobně jako Ženu na rozcestí Jarmila Kmínková, uhranutá zřejmě možností zopakovat na plátně pár Kabátová - Štěpánek. Je to pikantní drama poskládané z iluzorních motivů, které pouze několikastránková novela skutečně nenabízela, ale o to je výsledek dokonalejším obrazem úpadku famílie Kmínek, která opanovala určité vrstvy české kinematografie již od roku 1918. Kochám se četnými nedialogovými scénami ještě v roce 1939, kochám se milostným trojúhelníkem mezi chtíčem a rozumem a ani tu Jolu nepovažuju za totální fiasko. Tolik sexu bych skutečně od Zity nečekala. (01.04.2014)