Její hřích

Medička Lola Holmová se učí na závěrečné zkoušky. Odmítne dvoření psychiatra docenta Linna. Pokladník banky Goll žije rozmařile a plat mu na jeho výstřelky nestačí. Je v tísni a má psychické potíže. Hledá lékařskou pomoc a náhodně pozná Lolu. Ta zpočátku Gollovy pozornosti odmítá, ale pak mu neodolá a stane se jeho milenkou. Goll zpronevěří peníze. Je odhalen a hrozí mu vězení. Obrátí se o pomoc ke strýci, ten však jeho prosbu odmítne. Goll žádá nic netušící Lolu o doporučení k docentu Linnovi. Chce předejít vazbě hospitalizací na psychiatrii, ale Linn ho nepřijme. Goll, který doufal, že ho láska k Lole změní, ztrácí naději a v obavě, že by Lolu zničil, volí sebevraždu. Lola hledá zapomnění ve studiu. Úspěšně složí závěrečnou zkoušku, když ale zjistí, že muž, kterého pitvala a označila za syfilitika, je Goll, zhroutí se. Dlouho se v nemocnici z otřesu zotavuje. Linn o ni trpělivě pečuje. Po provedených testech se ukáže, že Lola se od Golla nenakazila a je zcela zdráva. Docent Linn jí nabídne manželství a Lola po otřesné zkušenosti poznává, že ho miluje.... (03.11.2022)

Na konci třicátých let již pozvolna kulminovala výroba filmových adaptací nenáročných harlekýnů z různých období a různé úrovně, získávající čtenářské a posléze divácké zázemí zcela logicky v řadách prostých obyvatel, především pak u ženského publika. Hokynářky, prodavačky, pradleny, panské a služebné, ale i děvčata z gymnázií a měšťanek snily v přítmí kinosálu o svých ideálech a společně prožívaly jejich utrpení a bolesti, aby se opět vracely do tvrdé životní reality. Filmoví producenti si velice dobře uvědomovali silný komerční potenciál tohoto žánru a důsledně dbali na to, aby byl v produkčních plánech vždy bohatě zastoupen. Tvůrčí status režiséra Oldřicha Kmínka se pohyboval někde na pomezí přijatelnosti; sám Kmínek si však pokaždé dokázal do svých filmů prosadit prvotřídní herecké obsazení, zajišťující nepopiratelný komerční potenciál. Aristokraticky vznešená Zita Kabátová, skutečná dáma českého filmu, se v produkcích obdobného typu objevovala pravidelně a jen výjimečně se stávalo, že by nějakým způsobem zklamala. Téma je v mnoha ohledech poplatné scénáristické nemohoucnosti, zaviněné do jisté míry už svým literárním rukopisem, nicméně v lehkých náznacích poodhaluje skrytá tabu v oblasti lidské sexuality a předkládá fatální následky neovladatelného chtíče. A tak zatímco charismatickému Ladislavu Boháčovi se výborně daří v jeho zhýralé masce bezskrupulózního svůdce, na jalový scénář nejvíce doplácejí divadelní bardi Štěpánek se Smolíkem, kterým je namísto plnokrevných charakterů nabízeno laciné přetvařování. Filmu příliš neprospělo ani rámování některých scén prostředím nevázaného dancingu, jak se tehdy říkalo barům s hudbou, ani účast soudobých operetních zpěváků (Pospíšil, Gaierová), ocitnuvších se zde patrně jen díky své popularitě. Zpětným pohledem má ale nemalý dokumentární význam zachycení tradičních dostihů Velké pardubické. Samotnou kvalitu filmu asi nejlépe ve své výmluvnosti charakterizuje název jedné z dobových kritik, v níž se její autor bezděčně ptá: Jen její hřích? (25.06.2009)

Lola byla pitomá, dala přednost floutkovi před panem docentem. Ale on byl docela pitomý celý film, taková červená knihovna šmrncnutá mírným dramatem. Oceňuji tu již dávno zaniklou filmovou cudnost, která velela sex nejen neukazovat, ale ani o něm nemluvit, takže Lola prožije okamžiky strachu kvůli polibku (pro hnidopichy, ano, syfilis se může přenést polibkem). Osobně bych ocenila, kdyby Kmínek neukazoval Djuričovou a hlavně k ní nepřibližoval mikrofon, ať si ta ochechule przní nějaký jiný jazyk a češtinu nechá na pokoji. (12.03.2023)

Melodrama je asi žánr, který dneska nemůže zafungovat na nikoho. Jeden z nejslabším prvorepublikových filmů, co jsem měla možnost vidět. Už jen že studentka medicíny se jmenuje Lola (?). Marně přemýšlím, co byl vlastně ten její hřích. Že poslechla učitele a pokusila se užít si života? Že jako zcela nezkušená neprohlédla, co je její milý zač? Nebo že jako studentka medicíny věřila, že sifylis se přenáší polibkem? A ta všudypřítomná hudba do toho... na závěr, jako mnozí ostatní si neodpustím: proč Jaroslav Goll? (29.04.2022)

Zhýralé drama z polosvěta podle novely Pitva Otakara Hanuše ze sbírky Portréty milenek z roku 1914. Do filmové podoby jej převedla podobně jako Ženu na rozcestí Jarmila Kmínková, uhranutá zřejmě možností zopakovat na plátně pár Kabátová - Štěpánek. Je to pikantní drama poskládané z iluzorních motivů, které pouze několikastránková novela skutečně nenabízela, ale o to je výsledek dokonalejším obrazem úpadku famílie Kmínek, která opanovala určité vrstvy české kinematografie již od roku 1918. Kochám se četnými nedialogovými scénami ještě v roce 1939, kochám se milostným trojúhelníkem mezi chtíčem a rozumem a ani tu Jolu nepovažuju za totální fiasko. Tolik sexu bych skutečně od Zity nečekala. (01.04.2014)