Poslední růže od Casanovy

Mám slabost pro rudé růže. Očekávala jsem, že budu na obrazovce sledovat něco úplně jiného. Ty scény na začátku to mu nasvědčovaly. Proto jsem si říkala, že to bude celkem dost odvážné. Nicméně, Casanova byl šarmantní a charismatický i jako starý a unavený muž pobývající na Duchcově. Ani jsem netušila, že Felix le Breux má takovou roli na svém kontě. Tohle fakt byla jeho jediná hlavní role? Ano, Felix le Breux byl jako Casanova velmi osobitý. Asi mi hlavě bud do konce života naskakovat právě jako Casanova. (19.10.2017)

"Slyšel jsem, že ženy dovedou být moudré nezávisle na věku, zatímco mužům není jakýkoliv věk platný."                            Film, který nemá slabší místa, dialogy jsou svěží a vtipné, co slovo, to skvost. Skvělá režie Václava Kršky, velice dobře napsané a zahrané postavy. Bylo to právě takhle? Byla Casanova opravdu takový? Čerta starého, koho to zajímá?! Dala bych víc než 200 zlatých za jeden večer strávený s Felixem le Breuxem, kdyby to režíroval Václav Krška!! námět a scénář: František Daniel a František A. Dvořák.                                                                                                                                       "Výčitky svědomí přece nikdy ničemu nezabránily, protože přicházejí, až když je po všem." (15.10.2014)

Tento film může oslovit jen ty, kdož něco podobného zažili, nebo o tom alespoň sní. Ostatní to asi budou považovat za mrhání časem, žvatlání a zbytečnost. My jež jsme zažili, víme, že nic není předem dané, každou ženu lze získat, ale nikdy není docela naše. Vždy je za dveřmi nějaký další Casanova, stejně jako z nás Casanova vyprchá, jakmile obujeme pohodlné domácí přezůvky. To budou ta odvěká tajemství přírody. A mladé srdce pod stárnoucí tváří se jich jen obtížně vzdává. Ovládnutím jednoduché matematiky na balení žen se však člověk nestává znalcem života. Život sám přijde až tehdy, kdy se to Životu samotnému nejlépe hodí...80% (21.06.2012)

Půvabný snímek, který je vzorovou ukázkou jemné historické konverzační komedie. Vynikající byl už nápad využít postavu slavného duchcovského bibliotekáře, podařilo se napsat velmi obratný scénář, obsadit výborné herce, kteří to pak také výborně zahráli. Skvělý je samotný představitel hlavní role Felix le Breux, jinak vlastně docela mezi širší veřejností neznámý herec, přesný je Záhorský, příjemně překvapil Vladimír Brabec a Milena Dvorská v hlavní ženské roli byla minimálně okouzlující. Vznikl originální snímek, ke kterému je možno se vracet. Nejlépe tak ještě za zimních večerů u planoucího krbu, to by pak byl divácký požitek dokonalý. (20.05.2009)

"Zabili eleganci, zdvořilost prohlásili za přežitek, vzdělání za podvod a cit za staromódní veteš. Zničili všechno, nač sáhli. Cožpak je možno zbavit lásku okouzlujících půvabů, vybrané pozornosti, vynalézavé dvornosti? – Ale to všechno je přece pouhá forma! – A čím jiným než formou se kulturní člověk liší od barbara?" Odvaha a odhodlání režiséra Václava Kršky, tohoto věčného romantického snílka, který se návratem do dob šlechtických soubojů a jiskřivých milostných hrátek pokusil oživit žánr vkusných romantických příběhů, nalézá své opodstatnění i dnes. A možná, že právě dnes je Casanovův milostný epilog mnohem aktuálnější, než jím byl v minulosti. Láska je v současnosti spíš fráze, slovo bez významu, něco, s čím se dá kalkulovat a obratně manipulovat. S Krškovým filmem přichází citlivé, něžné zastavení, dávno zaplašená vzpomínka, že svět býval kdysi přece jen v něčem hezčí, a i když se vlastně jedná o pouhou iluzi, vnáší do našeho svědomí určitou rovnováhu. V titulní roli exceluje dnes neprávem opomíjený herec šlechtického jména Felix le Breux, jehož Casanova, robustní a v mnohém hrubozrnný, zcela naplňuje Krškovu touhu po ostrých konturách – mezi životem a smrtí. Život představuje mladinká Valérie v podání Mileny Dvorské, jejíž výrazný smysl pro ironickou nadsázku zde nalézá své silné pole působnosti; přehlédnout nelze ovšem ani skvělého Bohuše Záhorského a Vladimíra Brabce v roli nezvykle komické. Poslední růže od Casanovy je Krškovo filmové loučení se starým světem, jakési rekviem – starý Casanova smutně hledí za uprchlým mládím. Zůstává však svět otisklý ve vzpomínkách. Vzdálený svět. Svět mládí. Nelze se vrátit, ale netřeba podléhat zoufalství. Pod bručounskou maskou a za zdravotními obtížemi se krývá dosud neutlumená energie, touha po životě, po lásce. To hlavní totiž zůstává napříč generacemi i dějinnými epochami neměnné – milovat a být milován. (24.10.2010)