Kagemuša

Spoilery! Už jsem pomalu přestával mít u piva čím machrovat. Znalosti o feudálním Japonsku 16. století nejsou k zahození. Jsem si jistý, že až příště vytáhnu z rukávu jméno Šingen Takeda, tak budu opět k sežrání. Jsem přesvědčený, že nás podobné tutlání smrti čeká již velmi brzy, až Miloškovi definitivně přestanou sloužit nožičky. Problém tohoto snímku je pro všechny zřejmě stejný. Ti žlutí frajeři jsou ukecanější a řešivější než i ta nejukecanější a nejřešivější žena na světě. A tak se tři hodiny stále něco řeší. Celkem mě bavilo sledovat tamější poměry s rozložení společnosti. Hrozně se mi líbily kostýmy a skvělá byla výprava. Jen je snímek bohužel příliš dlouhý a vzhledem k tomu, že se celou dobu jen vykecává, tak se člověk prostě nedovede vyhnout trošce té nudy. Lepší dva kousky. (12.09.2018)

S Kagemušou definitivně vzala za své moje někdejší proklatě zjednodušená představa, že Kurosawa v začátcích kariéry pevně vězel v japonských kořenech a pak se postupně „pozápadňoval“ – tady si za americké peníze natočil jeden ze svých nejjaponštějších filmů, silně odkazující na historii, tradice, divadlo nó/kabuki etc., což sice působí trochu nepřístupným, ale zároveň v té důslednosti, ukázněné práci s barvami apod. povznášejícím, harmonickým dojmem. Na rozdíl od pozdějšího a za mě přeceňovaného Ranu se Kagemuša mezi pompézně inscenovanými bitevními scénami, osudy národů a vladařskými eskapádami dotýká i komornějších témat, která mě osobně oslovují víc – třeba toho, co vlastně dělá z konkrétního člověka jedinečnou lidskou bytost. A moc mě potěšilo, jak málo je tu očekávatelných příběhových klišé – žádné „podceňovaný nýmand všechny překvapí, získá si všeobecný respekt, ale nakonec podlehne intrikám“, vždycky se v pravou chvíli ukročí stranou a do větší hloubky. Zralý, silný, mnohovrstevnatý kousek, i když už ne tak omračující a vlivný jako Kurosawovy největší „klasiky“. (01.12.2017)

Akiru Kurosawu si ctím ako pravdepodobne najlepšieho japonského režiséra všetkých čias, ktorý to opätovne dokazuje každým svojim ďalším filmom. Veľkolepý film o úpadku mocného šľachtického rodu v dobách, keď feudálnym Japonskom zmietali boje o trón aj jednotlivé provincie, a po smrti veľkého kniežaťa Šingena nastupuje na jeho miesto dokonalý dvojník, je jedným z najsilnejších historických príbehov vôbec. K úžasnému zážitku prispieva aj vynikajúca výprava, kostýmy a kulisy epochy - predsa len tu je Kurosawa doma. Do detailu ukázaný život a povinnosti kniežaťa, ktoré po ňom preberá dvojník, a nezabudnuteľný výkon Tacuja Nakadaia v hlavnej úlohe skutočného klenotu japonskej kinematografie, ktorý má len jedinú chybičku na kráse - čiernobielym Kurosawovým filmom sa jednoducho nevyrovná. I tak opäť skvostná epochálna freska a večný diamant. 100% (21.04.2014)

7/10 Udelal jsem si zacatek roku s Kurosawou a nebyla to spatna volba - i kdyz... mohlo to byt i lepsejsi - nektere zabery by mohly byt kratsi a nektere tam nemusely byt vubec ale jinak nemam moc co vytknout - takove to bylo pekne Peckinpahovske - temer bez bab, zato se spostou krwe, skvelou vypravou/kostymy, zajimavym lec ne uplne vyuzitym nametem a pro me misty nepochopitelnou asijskou mentalitou. (03.01.2008)

Jakože kostýmní předehra k Ranu, v jejímž vytáhlém stínu se samotný Ran zcela utopil. Kagemusha svého následovníka převyšuje ve všech myslitelných rovinách: tempem vyprávění (a to je delší!), vizuální bombastičností, příběhem, hereckými výkony i nápaditostí (sen). Je to epochální historický výlet, výtvarně i stylisticky fascinující cesta do hlubin duše, a to s příchutí, možná již tradiční, ale stále milované, tragédie shakespearovského rozpětí. A kdo chce, může se nechat pohltit i silně protiválečným poselstvím, které se sice táhne Kurosawovou tvorbou jako korálovec, ale zde nabývá mnohem naléhavějšího rázu. K absolutnímu štěstí mi chyběl pouze bájeslovný Toshirô Mifune, ale Kurosawa mu vypočítavě (a snad i z nostalgie) našel obstojného hereckého dubléra. Smutným faktem zůstává, že sic je Tatsuya Nakadai více než uspokojivou náhradou, nikdy se nedokáže plně oprostit upomínky na svůj nepřekonatelný předobraz: Mifune přebývá v jeho akcentu, v jeho gestech, v jeho mimice. Příznačně to z něj činí dvojnásobně tragickou postavu. Leč, takový už je úděl herecký... (28.10.2008)