Toulavý pes

Snímek, tvářící se zpočátku jako čistokrevná krimi, postupně akceleruje v zajímavou sociální a psychologickou sondu. Hodně mě bavila kamera, hodně mě bavilo "nakukování" do tehdejších reálií (jazzík v baru je fakt nářez:), hodně mě bavila dvojice Shimura/Mifune, která zde předvedla svou dost možná nejlepší souhru vůbec. (23.01.2008)

Na Kurosawovi je obvivuhodné, že dokázal vytvořit tolik zcela odlišných filmů vysoké kvality. Ani Toulavý pes není vyjímkou. Jedná se o průměrnou detektivku říznutou noir stylem se sociálním podtextem. Je to právě noir styl a hlavně sociální výpověd, jež film vyzdvihují. To jak hlavní charakter putuje městem v němž divoce pulsuje život připomíná film Muž s kinoaparátem od Dzigy Vertova. Divák si tak může i po letech udělat věrohodný obrázek o životě v poválečném Japonsku. Dále je film doprovázen skvělou hudební kulisou, která podbarvuje výtečným způsobem noir atmosféru. Tradičně skvělý je i Toshiro Mifune jako mladý ukvapený detektiv. Co mě dostalo je skvěle nafilmovaný závěr. Scéna v čekárně na nádraží, následná honička a reakce Zuřivé bestie jsou dechberoucím důkazem filmařské geniality. (22.05.2007)

Keď sa povie film Noir automaticky vás napadne mĺkvy detektív s cigaretou v ústach, so slabosťou pre nejakú kabaretnú speváčku, ktorá je zároveň famme fatale a mrcha a ktorý vyšetruje obyčajný zločin na pozadí upršaného mesta. Aj napriek tomu že Túlavý pes nesie mnohé znaky tohto amerického žánru, nedá sa definovať ako úplne typický Noirový príbeh. Rovnako ako aj ostatné neskoré Kurosawové filmy s 50 rokov aj tento sa vysporiadúva z druhou svetovou vojnou a jej dopadom na život Japonských obyvateľov. Zločin je tu podmienený stratou batožiny z vojnového frontu a vrah spolu s postavou neschopného detektíva v podaní ako obvykle skvelého Mifuneho majú viacej spoločného práve vďaka vojnovým skúsenostiam. Vďaka tomu nastáva u detektíva porozumenie s vrahom, ktoré je umocnené poslednou scénou, kde obydvaja ležia vedľa seba, pričom každého čaká iný osud. Atmosféru mesta umocňuje všade prítomného horko a pot, ktorý steká vo veľkom množstve so všetkých ľudí, ktorý sa pred kamerou ocitnú. Ďalším výrazným prvkom je potom príchod dažďa, vďaka ktorému nastáva v prípade zlom a gradácia. Kurosawa po Opitom anjelovi znova spojil dvojicu svojich dvorných hercov Shimuru a Mifuneho a vzniklo možno nie najlepšie, ale rozhodne významovo a formálne výrazne dielo, ktoré má v Kurosawovej filmografií nespochybniteľné miesto. (29.07.2012)

Stále přemýšlím nad tím, jestli dát silné 3* nebo slabé 4*. Ona to totiž je obyčejná kriminálka, která je obsahově velmi dobře zpracovaná, ale po stránce formy sice má skvělou kameru, ale úplně zbytečně se táhne. Prostříhat to na 90 minut a nic by se nestalo, protože některé scény jsou skutečně neopodstatněně dlouhé (třeba to skoro až nekonečné chození po městě, kde se ani nemluví nebo záběry baseballu) a kvůli tomu to postrádá nějakou pořádnou atmosféru. Zase herecké výkony jsou tady skutečně zdařilé a to hlavně u skvělého Tošira Mifune (kterého dobře znám už z jiných Kurosawovoých filmů) a závěr se mi hodně líbil, stejně jako nějaké další scény, ale i přes to všechno bych si to už podruhé asi nepustil. A i když v tom všem je nějaký drobný přesah, od Kurosawy bych přece jenom čekal něco víc. Finální dojem z toho ale mám celkem dobrý, takže nakonec ty slabé 4* dám, ale už bych chtěl zase konečně vidět od Kurosawy něco pořádného, co mě dostane stejně, jako Sny Akiry Kurosawy nebo Děrsu Uzala... Najdu vůbec ještě něco takového? Snad jo... Slabé 4* (05.12.2020)

Kurosawa dokáže smíchat velmi protichůdné věci do úžasného koktejlu. Náladu, vedro, déšť, téměř reportážní záběry pulsujícího města s přesně vystavěným a velmi překvapivě se odvíjejícím dějem, dokonalou charakteristikou postav, přesným střihem, netradičně používanou kamerou. Výsledek je filmová báseň která překračuje žánry a v každém přichází s něčím novým. Zkrátka mistr filmových umění s velkým M... Zajímavé komentáře: Kinej, Foma, gudaulin, stub (01.11.2006)