Ran

Historická freska o králi jehož tři synové rozervou dědictví - Říši na kusy. Nevyrovnaný příběh je plný nečekaných zvratů, zároveň ale trpí příliš dlouhou úvodní expozicí kdy se figury na šachovnici musí dostat tam, kde je Kurosawa chtěl mít. Závěrečná bitva s naprosto neuvěřitelnou výpravou (v roce 1985 neměli CGI, takže ty baráky museli zapálit + lidi se nedali jen tak vyrenderovat) a neskutečným množstvím drobností, které dotváří celek, bere dech. Úžasné šaty, krajina, interiéry. Bohužel masky nejsou zase tak podařené a lidi vypadají jako neúmyslné mrtvoly. Nebýt přepálené délky, byla by to bomba. Zhyň! (13.10.2018)

Akiru Kurosawu mám rád najmä z jedného dôvodu - pre jeho dômyselnú réžiu, prácu s hercom a precízne jemné rozprávanie veľkých príbehov, v ktorých sú postavy len figúrkami na šachovnici osudu. Shakespearov Kráľ Lear (ako ostatne aj ďalšie diela tohoto veľkého dramatika) je látkou ako stvorenou pre Kurosawove charakteristické pozvoľné rozvíjanie deja, okázalé herecké výstupy, kvetnaté dialógy a v neposlednej rade pompéznu výpravu. Kamera snímajúca nádherné horské panorámy, komorné palácové priestory aj bojovú vravu (už som takmer zabudol, aký masaker vie Akira rozpútať na bojisku - a že v tomto prípade červenou skutočne nešetril) je skvelá, a je vidieť cit pre výstavbu scény. Práve preto je veľká škoda, že, nech je drvivá väčšina filmu akokoľvek technicky vyladená a na úrovni, niektoré zábery sú neprehľadné, zle kompozične usporiadané alebo len réžijne nevyrovnané oproti zbytku; našťastie je takých pomerne málo. Vyzdvihnúť naopak treba ako vždy vynikajúci hudobný sprievod Tóru Takemicu a, čo už je samozrejmosťou, famózny výkon Tacuja Nakadaia, excelujúceho ako v polohe neľútostného tyrana a krutovládcu, zaslepeného vlastnou tvrdohlavosťou, tak aj bláznivého pomäteného starca, odsúdeného k pozorovaniu zániku vlastnej krajiny a rodu, prenasledovaného svojimi činmi a démonmi minulosti. No a opomenúť nemôžem ani nemenej skvelú Mieko Haradu v roli pani Kaede, ktorej jediným cieľom je zničiť všetko, čo Hidetora vybudoval, a jeho synov nechať trpieť a umierať za jeho chyby. Nebyť pár malých pošmyknutí, bola by to dokonalosť sama. 85% (20.04.2014)

Zřejmě poslední velký film vynikajícího režiséra se vrací k svárům základních lidských vlastností. V historické řadě s barevným posunem a propracovanějším příběhem se rodí nový pohled na tradiční historické téma. Někde v pozadí lze tušit složité pohyby a změny v japonské skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let vrcholícího hospodářského zázraku. V tomto ohledu se vybavují dobové souvislosti např. kolem vzniku Vančurovy MARKÉTY LAZAROVÉ. Doba, která vylučuje silné charaktery a velké příběhy, je vcelku přirozeně hledá a nachází v minulosti, kterou je jako zrcadlem poměřována současnost. Tradiční přednosti kurosawovské filmové poetiky skvělou výpravou počínaje a "krajinnou" kamerou, která stejně spolehlivě zvládá i detaily lidského obličeje, konče, zůstávají zachovány a navíc obohaceny dokonale o možnosti nabízené barevným filmem. Výpravná podívaná je i velkým zážitkem. Jako každé velké umění. (28.08.2007)

Velice silný zážitek, ale určitě ne pro každého. Některé scény jsou sice až trochu moc natahované a rozhodně se nedá říct, že se jedná o nějaký válečný nářez (válečných scén je tu vskutku poskrovnu), ale i tak je to opravdu hodně dobrý a pozoruhodný snímek. Hlavní je tady především příběh. Pokud Vás nezaujme on, může Vám být jedno, že výprava, hudba, herci a kostýmy jsou úžasné. Sice to tak je, ale jak říkám, pokud Vás nezaujme příběh, bude to pro Vás při nejlepším jen skvěle natočená nuda. Ran Vás buď absolutně pohltí nebo dokonale zklame (a uspí). (12.07.2004)

Ran mě trochu zklamal, ve srovnání s jeho staršími filmy - dvě a půl hodiny skoro čistého divadla s šesti hlavními herci do kterého najednou hodí neuvěřitelně epickou bitvu (resp dvě) jakou japonská kinematografie nikdy neviděla. Příběh je to nestárnoucí, ale tohle provedení je trochu nesourodé. 7/10 (11.11.2021)