Režie:
Akira KurosawaKamera:
Kazuo MijagawaHudba:
Fumio HajasakaHrají:
Toširó Mifune, Mačiko Kjó, Takaši Šimura, Masajuki Mori, Minoru Čiaki, Daisuke Kató, Noriko HonmaObsahy(2)
Rašomon, příběh z Japonska 12. století, příběh o zločinu a zabití. Je nám vyprávěn každou ze zúčastněných postav, z nichž žádná, jak se ukáže, nemluví pravdu. Ke slovu se – prostřednictvím média – dostane i zavražděný, ale jen proto, aby nás utvrdil v jediné jistotě: pravdy se na tomto i na onom světě dobrat nelze. Rašomon, navazující na rafinované techniky retrospektivního vyprávění, známé z konce němé éry, ale pak až do počátku evropských „nových vln“ zapomenuté, se stal uměleckou senzací filmového festivalu v Benátkách, kde mu byl udělen Zlatý lev. Od této události se stalo běžným – v zemi vzniku stejně jako na Západě – dělit dějiny japonského filmu na dvě zcela svébytné epochy: před Rašomonem a po něm. (NFA)
(více)Recenze (247)
Rozhodně se na něj nedá koukat ve spěchu. Na druhou stranu, pustit si ho k žehlení by asi fungovalo :-))) ()
Marge: "Come on, Homer, Japan will be fun - you liked Rashomon." Homer: "That's not how I remember it!" Technika vyprávění příběhů z více pohledů a s pochybnejma vypravěčema se stala dobře známym fíglem ve filmu a v televizi, ale nikdy nebyla tak efektivně použitá jako v Kurosawově Rašomonu, který, jak dobře známo, vyšlapal cestu tomuhle typu storytellingu. Působivá cesta za podstatou pravdy. ()
S ubíhajícími minutami mě to poněkud přestávalo bavit, až jsem nakonec závěr filmu přijal víceméně vlažně. Možná to bylo rozpoložením, rozhodně dám snímku ještě další šanci. Kurosawovy režijní kvality rozhodně nezapírám. ()
Obrovský zážitek a spousta námětů k zamyšlení ohledně lidské povahy. Skvělý konec filmu, který přece jen dává naději. ()
Tento film mě osobně nijak nezaujal a spíše jsem se nudil. Nicméně musím vyzdvihnout kameru, která byla na celém filmu to nejlepší, ale jinak pro mě spíš podprůměr. 4/10 ()
Beriem tú ústrednú myšlienku a metaforický prístup, ale to prevedenie bolo proste prihlúple. ()
Je to strašně uřvaný a ubulený jako většina japonských snímků a Japonci samotní jsou tu vyobrazení jako nějaká pochybná zvěř. To mě na tom asi zaujalo nejvíc. Jinak myšlenku i atmosféru to mělo taky. A Kurosawa nejspíš opravdu uměl režírovat. Jen s tím divadelním přehráváním by už dneska neuspěl. ()
Reklama