25. hodina

Tak tohle mě teda nebavilo. Jak mám soucítit s hlavní postavou, když o ní vůbec nic nevím? A ještě k tomu více než dvě hodiny. Má to i pár momentů, které stojí za to (zrcadlový dialog - to je asi to jediný, co člověku utkví z tohoto filmu v paměti), ale jinak jsou to víceméně dvě hodiny nudy o ničem. A ty vedlejší postavy a jejich vedlejší mimodějové linky (učitel+studentka) měly být jako co? Tenhle typ filmů prostě není nic pro mě, ale proti gustu žádný dišputát... 45% (10.05.2013)

Nádherný film s bezchybnými hereckými výkony, hudbou a režií. Je to snímek, který se zaryje divákovi pod kůži a hned ho tak nepustí, protože režisér Spike Lee je starý lišák, který umí klamat tělem, a když chce, natočí i výjimečný film o muži, který našel sám sebe a podává ho tak silně přesvědčivě, že mu nelze odolat. (24.01.2009)

Edward Norton jde do vězení. Než ale k neveselému plnění rozsudku nastoupí, musí stihnout neuvěřitelnou spoustu věcí. Udobřit se s kamarády, naposledy pořádně zakalit, srovnat dluhy, rozloučit se s láskou jeho života, zanadávat si na nespravedlivý svět a spoustu dalších prkotin. Spike Lee vás v téhle dramatické jízdě vtáhne do dvouhodinového kolotoče plného dialogů, jež by se měly tesat do kamene. Jedná se o filmovou nutnost, které nasazuje korunu nejen úderný konec, ale hlavně známý fuckovací monolog. Fuck prison, man! (08.01.2014)

Ohromující herecké výkony všech zůčastněných, zapálenost režiséra pro danou látku a brilantně přesné dialogy dělají z tohoto filmu velmi nevšední a originální zážitek. Smršť emocí diváka atakuje ze všech stran a on nemá šanci uhnout. Leeova zainteresovanost pro danou látku vede občas k několika zbytečným scénám, které tříští celkovou vyváženost a plynulost děje, ale vem to čert. I tak je to silně nadprůměrná filmařina a tvůrci se rozhodně nemají za co stydět. Pohled na současný svět, zpracovaný tak, že se snad ani nikomu nemůže nezamlouvat. (13.01.2006)

Ultimátní. Tenhle film mě dostal na tolika rovinách a probudil v mých cynických, zadřených útrobách tolik emocí a sebezpytujících myšlenek, že se mi nedostává slov. Mistrně odvyprávěný příběh, jede od začátku v mírně komickém tempu (jak je u Leeho zvykem), ale jak na sebe postupně nabaluje jednu dokonalou scénu za druhou (zde hojně citovaná "fuck you árie" mě nepřikovala k židli, ale přitáhla mi rypák na půl metru k obrazovce), jeden jiskřivě zábavný, chytrý a syrový dialog za druhým, těžkne depresí, melancholií, bezmocným vztekem a hrůzou, stále silněji se zrcadlící v Montyho očích. Hudba. Herecké koncerty. Režijní symfonie. Jen ten konec, ten roztáhlý konec (jakkoli možná podtrhující hořkost situace) se se mnou lehounce minul. Jinak krása a stoprocentní zážitek. 100% (26.01.2008)