Beze stop

S třemi hvězdami jsem možná zbytečně přísný, ale na mě je tempo prostě až moc pomalé. A to nejsem nutrně příznivec dějem a akcí nabité stopáže. Jenže Beze stop je jenom popisem rutinní všednodennosti v hodně nevšedním prostředí. A taky - což je samozřejmě problém můj, nikoli problém filmu - se ideologicky zcela míjím s pojetím života v divočině. Já sice nenávidím lidi a můj sen je žít na pustém ostrově (v teple: z lesů amerického Severozápadu byla zima a mokro až do kinosálu), ale v komfortu a pohodlí. Představa celoživotního táboření ve stanu se mi ani trochu nezamlouvá a trávit čas v karavanové osadě s tamními (dobrovolnými!) vyvrženci je představa ještě děsivější. Beze stop má ovšem tři trumfy: slušnou kameru, senzační obsazení: hlavní dvojice je zahraná parádně, a to jak Ben Foster, od nějž se to tak nějak čeká, ale i mladičká Thomasin McKenzie, před níž smekám. V jejich poslední společné scéně je všechno. Paráda. A dobře napsaný scénář, který komorní příběh představuje velmi civilně, takže třeba divák tuší, že táta je válečný veterán s posttraumatickým syndromem, ale vzhledem k jeho mlčenlivosti se víc nedozvíme... A to kvituju, žádný dovysvětlování blbečkům. Takže spíš tři a půl hvězdy... ale to líné tempo mi místy prostě fakt vadilo. (21.09.2018)

Tak trochu vykrádačka Captain Fantastic s tím, že zde je téma vážnější. Režisérka ovšem nezvládá dramatickou část a Ben Foster místo vyvolání konfliktu celou dobu v sobě vše potlačuje, což mi přijde vyloženě škoda. Mladé překvapení v podání slečny McKenzie je ale výborné. Vypadá to, že se klube nová hvězdička. (11.10.2018)

Tak ciste a jednoduche, bez zbytecnych efektu, triku a zkazenosti. Pribeh otce a dcery zijicich bezstarostne od civilizace uprostred lesu. Jejich pohadku jim jednou narusi a oni se musi vyporadat zit mezi lidmi. Netrva to dlouho a vydavaji se na utek za svobodou. Bohuzel otec se pri vyprave pro potraviny zrani, dcera ho najde a zavola pomoc. Tu dostaji od skupiny lidi zijicich v lesich v karavanech s podobnym stylem zivota jako oni. Po uzdraveni se ale otec opet chce odtrhnout a jit dal. Tom ale uz nesouhlasi a uvedomi si, ze to je on kdo chce takhle zit. Konec velice zvlastne uzavreny, druha polovina slabsi. 65% (24.11.2018)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)

Pomalá tichá a na pohľad príjemná meditačná dráma so skrytým enviro významom. Bolo tu krásne poukázané na fakt, ako sa človek vzďaľuje od svojej podstaty a života v súlade s prírodou. Tiež sa mi tu páčila tá sonda do spôsobu akým sa civilizácia vmiešava do akéhokoľvek pokusu o návrat späť - všetko skrátka musí byť zaškatuľkované a žiť treba len podľa súčasných platných noriem spoločnosti. Všetko ostatné je čudné a len ťažko akceptovateľné. Predostrenie skutočnosti ako ľahko je tomu podľahnúť bolo tiež výborné. Čo sa týka enviro odkazu ako i kamerových záberov tak to na mňa zapôsobilo ďaleko viac ako napríklad snímok Old Joy (2006) od Kelly Reichardt. Slušný nadpriemer. 80/100 (18.10.2018)