Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (246)
sadomasochistická inscenácia skutočnej udalosti. Poppe má veľmi dobre zvládnutý štýl, budovanie a hlavne udržiavanie napätia. Sfilmovanie podobnej udalosti by si ale žiadalo aj niečo iné - aspoň trošku myšlienkového ponoru a interpretácie udalostí, čo by spravilo film relevantným a naozaj výpovedným. Ako (v tomto prípade) nedosiahnutú métu je dobré uviesť napríklad Slona Gus van Santa, v ktorom sa téma streleckých útokov na amerických stredných školách podchytila majstrovskou filmovou rečou, vedúcou aj k analýze diania. Nie len k jeho thrilleroidnému a veľmi plochému vyobrazeniu. Toto je iba atrakcia. ()
Strach, panika a logicky nelogický boj o život... Nic víc v tomto pojetí notoricky známé tragédie hledat netřeba. Filmu je vyčítáno, že nepokládá otázky a nenabízí odpovědi. A já se ptám, raději pouze sám sebe, jaké otázky bych si v dané situaci kladl krom "Co se to sakra děje?". Film není o Breivikovu motivu a mám dojem, že samotní tvůrci se mu ani věnovat nechtěli. Sugestivní a velmi nepříjemný divácký zážitek. Ač film nesází na explicitní vyjádření a krve je poskrovnu, od žaludku vám dobře nebude. Pocitový film a je na každém jednotlivci, jestli danou hru přijme nebo ne. Samoúčelné? Dost možná (telefonát od matky - zemřelé dívce - určitě). Ale já těm děckám věřil... ()
50%, oceňuji nápad reálného času, zároveň se z daného tématu mohlo dostat více pro film. Je fajn, že tvůrci se snažili udělat film dle výpovědi, ale je pokud dělám film a ne dokument, chtělo by určité části zdramatizovat a zrychlit, aby divák více pocítil tíseň situace, která ve skutečnosti jistě byla. ()
Popravdě, bál jsem se stejného konceptu, jako u Je to jen vítr (tz. celý den sledujeme život jedné romské rodiny, absolutně nic se neděje a ani nejsou náznaky, že by k čemukoli mělo dojít a pak, 5 minut před koncem, to nastane), ale dočkal jsem se toho druhého "extrému". Hele, chápu, co tím chtěl Poppe říct - chtěl vystihnout tu krutou a nejistou atmosféru a strach mladých při Brevikově úroku. Bohužel je to ale všechno, protože o ničem jiném ten film není. Sledovat tenhle film někdo, kdo absolutně neví, o co go, absolutně nepochopí kdo, co a proč. Ano, všechno je v závěrečných titulcích napsané, ale snad by mi to především měl říct ten film sám o sobě, ne? Ve filmu jen vidíme puberťáky (fakt děcka tam jsou málokdy), jak jsou na táboře, pak tam někdo (bůhvíodkud) začne střílet a oni pak zmateně běhají po lese a po pláži. Nějaké náznaky toho, kdo jsou a že se nejedná jen o obyčejný tábor? Snad jen ta cedule na jednom z těch stanů, ale to je sakra málo. Nějaký náznak toho, kdo na ně útočil? Ne. Nějaký náznak toho, proč na ně útočil? Ne. A ta varování před hrozbou pravicového extremismu (ačkoli přiznejme si, že nebezpečný je jak ten pravicový, tak ten levicový, jen jednomu z nich se věnuje víc pozornosti...), vyplývá přímo z filmu? Ani náhodou, jen z přidaných závěrečných titulků. Ani z dialogů postav nic moc nevzejde, vše je jen lehce načrtnuto (tím myslím jejich názory), ale nic natolik, aby si z toho divák o postavách něco vyvodil. Navíc o žádné vůbec nic nevíme, jen asi 25 minut před koncem se Kalja schovaná v útesu trochu rozkecá a ten kluk, co tam s ní je, taky. To je vlastně jediná chvíle, jediná silná scéna, kdy mi to přišlo silné. Zbytek je strašně ledabylý, utvořený ze scén a "zvratů", jejichž patetičnost je úplně stejná, jako z těch nejprůměrnějších amerických thrillerů. Věřím, že někoho mohla strašně chytnout forma. Mě osobně sice minula (i když cením, že to Poppe natočil beze střihu, ale popravdě to nakonec bylo víc ke škodě než užitku), ale když si odmyslíte její sílu a pořádně se nad ní zamyslíte, dojde vám, že šlo jen o efekt a jak obsah, tak podání formy, je ve skutečnosti strašně prázdné (což je celkem průser, když si to hraje na art). Ne nadarmo to drtivá většina mých oblíbených uživatelů neohodnotila víc, jak 3*. Já dávám 2* za skutečně autenticky působící kameru, ale ten zbytek je fakt strašně odfláknutý a vycucaný z prstu. Hlavně úvod je moc krátký a závěr ještě víc. 2* ()
Galerie (32)
Zajímavosti (14)
- Prvními diváky filmu byli přeživší masakru a příbuzní obětí. Režisér do poslední chvíle počítal i s variantou, že film nikdo další neuvidí, pokud by někdo z nich řekl, že je ve filmu něco špatně. (raininface)
- Breivik si později nechal změnit jméno na Fjotolf Hansen, což je skoro stejné příjmení jako jméno hlavní postavy z přeživších obětí, která zde také vystupuje pod svým pravým jménem – Viljar Hanssen. (Jitrule)
- Snímek Utøya 22. juli je natočen na základě reálných svědectví a skutečností. Scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a ukazuje, jak se zachovalii v této vyhrocené chvíli. S ohledem na pozůstalé jsou charaktery filmu fiktivní. (Zdroj: Film Europe)
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka. () (méně) (více)