Slepice a kostelník

Měl jsem dva důvody, proč jsem se chtěl na tento film podívat, i když jsem tušil, že to nebude nic moc. Jednak to byl první snímek Vlasty Buriana po druhé světové válce, kdy mu bylo milostivě umožněno zahrát si ve filmu a druhak tímto snímkem debutoval můj oblíbený tvůrce českých komedií Oldřich Lipský. Bohužel ani jeden z jmenovaných nedokázal změnit nic na tom, že se jednalo jen o hnusný agitační film poplatný své době, a sice, že kolektivizace zemědělství je to nejlepší na světě. Je zajímavé sledovat, jak se později odvíjely osudy obou osobností tohoto filmu. Zatímco Vlasta Burian si už s výjimkou pohádky Byl jednou jeden král v žádném kloudném snímku nezahrál, nejlepší časy Oldřicha Lipského měly teprve přijít (ale museli jsme si ještě pár let počkat). Tento film opravdu přílišnou kvalitou neoplývá, takže jeho zhlédnutí doporučuji spíš jen pro zajímavost nebo zapřísáhlým příznivcům kolektivizace zemědělství. (06.03.2012)

Nejhorší Burianův film ! Vrchol trapnosti ! Ponížení samotného Buriana, který se po letech nuceného odloučení vrací na filmové plátno jako záškodník ! Zřejmě jen kvůli Burianovi vyšel tento snímek i na DVD, jiný důvod nevidím. Kromě pohádky Byl jednou jeden král a filmu Nejlepší člověk nám po roce 1945 česká kinematografie už bohužel moc kvalitního s Burianem nenadělila. (14.01.2009)

„Jarošova skupina svážá a mlátí.“ Nářečí víceméně přesné, až na to, že v téže obci se v 3. plurálu sloves vyskytuje koncovka –ijů i –ijá. Burian svou mluvou připomíná lesnického adjunkta Vilju Déžiho z Vyšních Vlkodlak v mnohem pozdějším Lipského filmu. Krom toho krátí dlouhé slabiky, čímž např. u některých sloves dělá z 3. osoby plurálu 1. osobu singuláru, u feminin zase z instrumentálu akuzativ. Jinak vzácné setkání generací: král parodie začíná jako kurva, král komiků jako kurva končí. Toto je jeho první film poté, co ho bolševici vzali na milost (vlastně první od r. 1942), kdežto pro Štěpničkovou je to film poslední před desetiletým kriminálem, když padla do estébácké pasti fingované emigrace; někteří její kolegové žádali trest smrti; prvním jejím filmem po vyjití z vězení bude Kohout plaší smrt – asi role za předčasné propuštění (dostala 15 let). Pokud jde o obsah Slepic a kostelníka, nejvýstižněji ho shrnul J R C Pecuchet, nejlépe zhodnotil Stejšn a Marthosovi dík za svědectví dobové kritiky, které i tohle všechno bylo málo. Stejně to ale musely být krásné časy, když zbudovat v obci vodovod bylo něco jako zabít draka a vysvobodit princeznu. Pozoruhodné je v tomto filmu mnohé, ale zvláště to, že anonymní letáky proti JZD jsou démonickou trestnou činností, kdežto letáky s falešným podpisem jsou chvályhodné. Upřímná bezostyšnost soudruha "kanonýra" Korbeláře je zde obdivuhodná. „Abysme nakonec neprosili, aby nás do družstva vzali.“ „Víš Tonku, my do družstva nikeho nenutíme.“ (10.03.2012)

V anotacích k tomuto snímku se můžeme z několika zdrojů dočíst, že jde o nejostudnější film s Vlastou Burianem. I když se může toto označení na první pohled jevit jako relativní, neboť aniž bych někomu vnucoval svůj názor, vůbec nejsem obdivovatelem československé prvorepublikové kinematografie a filmů s Vlastou Burianem nevyjímaje, po absolvování tohoto snímku je skutečně zřejmé, že nic horšího už Burian natočit nemohl. Má jít o komediální a odlehčený pohled na vznik a rozvoj vesnického JZD a o sametové vypořádání se s těmi, kteří si užitečnost družstva uvědomili až pozdě. Výsledkem je však taškařice s neuvěřitelně se pitvořícími herci, v čele právě s Vlastou Burianem, kdy úsměv na tváři vyvolává leda úroveň a výsledný efekt tohoto díla, nikoliv už samotný obsah a záměr tvůrců vytvořit vtipnou komedii. Režisér Oldřich Lipský naštěstí svou reputaci napravil pozdějšími komediemi, které se u nás staly kultem, pokud však jde o pomocného režiséra Jana Strejčka, který bývá uváděn jako spoluautor, ten se posléze ještě prezentoval pouze režijním podílem na televizním filmu z roku 1971 „Svatba Krečinského“ a pak se zcela po zásluze ztratil neznámo kam. Ale u filmu jsem se bavil výtečně, né že né:-) (23.11.2012)

Slepice a kostelník je klasický budovatelský film s tanci a zpěvy, který má jednoduše dva účely. První je agitace moravského, izolovanějšího a bohabojnějšího venkova k družstevnictví a to zjevně v reakci na to, že zřejmě před družstvy varoval Vatikán (je to ve filmu několikrát zmíněno). Tím pádem se zde celkem nevybíravě útočí na klér, zda zastupovaný prospěchářským kostelníkem, ačkoli celkem překvapivě film obsahuje i pokrokového kněze, protože jinak by to u cílové skupiny asi nezarezonovalo. Tím, že se film odehrává na moravské vesnici během dožínek tak může obsáhnout nejen idylické výjevy usměvavých rolníků a rolnic při sklízení pod žárem slunce, ale i následné slavnosti a tradice, aby dal najevo, že je v těchto případech kolektivizace nijak neohrozí ("Vždyť vodovod je lepší než pořád chodit ke studni. A do kostela ti také nikdo nezakazuje chodit."). Třídnímu nepříteli pak nezbývá než se proti svazáctví bránit sabotážemi a manipulováním dítěte americkou brakovou literaturou ("To máš z těch svých Arizón!"). Druhým účelem bylo konstantní a intenzivní ponižování Vlasty Buriana jako zástupce prvorepublikové komedie a následného kolaboranta, což z filmu dělá skutečně nepohodlnou podívanou. Burian v ní totiž využívá stejný herecký rejstřík roztržitého zmatkáře, jakým se proslavil před válkou, nýbrž jej aplikuje na slizkou, diverzantskou, hloupou a sobeckou postavu, která působí nepříjemně a nepřirozeně pokrouceně až exploitativně. (02.04.2022)