Zloději

Koreeda dál rozvádí téma alternativních rodinných modelů, u nichž nezáleží na pokrevní příbuznosti, ale na tom, co dotyční sdílejí (opět se zde hodně pracuje s chuťovou pamětí), zda se spolu cítí pohodlně a bezpečně. Film zároveň ukazuje a nijak neomlouvá pochybné základy některých mezilidských vazeb. Členy „rodiny“ nepojí jenom láska, ale také finanční závislost nebo pozvolně, promyšleným dávkováním informací odkrývané temné tajemství (přítomna je tak i pseudodetektivní linie, držící nás až do konce v napětí). Na otázku, kdo by měl na konci filmu ideálně zůstat s kým, neexistuje jednoduchá odpověď, hlava říká něco jiného než srdce. Nahrazení expozice postupným rozkrýváním minulosti hrdinů a upevňováním pout, která je spojují, přispívá k proměnlivosti vztahů a nutí nás neustále přehodnocovat názor na jednotlivé postavy, mezi něž Koreeda „demokraticky“ dělí pozornost. Dostává se nám tak zároveň nesmlouvavého sociologického řezu dnešní japonskou společností od teenagerek, které buď raději odcházejí do ciziny, nebo dostávají peníze za to, že „houpou prsama“ (a nabízejí společnost citově deprivovaným mladým mužům), přes (těžce) pracující třídu, která nemá nic jisté, k seniorům zabíjejícím čas u výherních automatů. Temné, ale ne úplně beznadějné, v mnohém komplexní, v jádru vlastně docela prosté drama se jako všechny Koreedovy filmy vyznačuje zvolna plynoucím vyprávěním (rozděleným do několika bloků oddělených zatmívačkami), členitou mizanscénou a úspornou, ale přesnou kamerou, která nedělá žádné zbytečné pohyby a své hledisko dle potřeb vyprávění uzpůsobuje jednotlivým postavám. Zloději s vámi nijak citově nemanipulují, ale přesto vás bez jakéhokoliv nátlaku dokážou dostat do bodu, kdy stačí, aby jedna postava pronesla jedno slovo, a rozbrečíte se. Jde tak o další doklad Koreedova neokázalého mistrovství. Možná formálně méně inspirativní než Třetí vražda, divácky vstřícnější než Nobody Knows a ne tak křehký jako Still Walking, ale pořád je to jeden z nejlépe zrežírovaných filmů, které jsem letos viděl. Zatím dvakrát, ale určitě se k němu budu vracet. 90% (21.09.2018)

Je to pár dní po projekcii a ja sa doteraz opakovane pristihnem, že o Zlodejoch premýšľam... či si ich nosím v hlave. To sa až tak často nestáva. Ale pri filme, ktorý to všetko, čo obsiahol, tiež neobsiahol pri plnom vedomí (vedome), skrátka takým JE, to vlastne nie je žiadne prekvapenie. Kore'eda sa po Našej malej sestre tentokrát už definitívne dostal do môjho hľadáčika. Ale ponáhľať sa do jeho ďalších filmov nebudem... nie ešte pár najbližších dní... (19.05.2020)

Velmi detailní návštěva jedné nepokrevní rodinky zlodějů, přežívající ve slumu v japonském stylu. Kradou v obchodech a berou prachy i se zavřenýma očima, bez jakýchkoli výčitek vůči sobě či snad okolnímu světu. Existují však věci, které jsou pro ně nezcizitelné a které dokáží dokonce sami obohatit, jedna z nich je nevinná, velmi křehká dětská dušička, ve které lze snadno zanechat hodně špatného, ale i mnoho dobrého, úsměvy i upřímnou radost...čistou lásku, jež vytváří celoživotní pouto, skutečné rodinné spojení. Silný lidský příběh o střetu materiálních a duševních hodnot, o (ne)důležitosti zaběhlého společenského soužití a standardu, který vychovává další generace a o minulosti i charakteru všech zúčastněných. Odvyprávěno i vygradováno opravdu nevídaným způsobem a prakticky dokonale a hlavně přirozeně sehráno. Převážně dětské role jsou až fascinující a společně s nádherným, ale i drsným příběhem, vytvářejí ve filmu nezapomenutelné a velice silné scény. Film, který je potřeba vstřebávat o něco déle. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (20.02.2019)

Film zaobírající se podobnou tématikou jako Soshite chichi ni naru (tedy zda pouto mezi cizími lidmi dokáže být stejně silné nebo dokonce silnější než rodinná vazba), avšak atmosférou je mnohem blíže Koreedovu staršímu snímku Dare mo shiranai (včetně hlavní dětské klučičí postavy, který jakoby z oka vypadl hlavní postavě právě v Dare mo shiranai). Jak je u Koreedy zvykem, mísí se zde veselé i smutné životní momenty, ale závěr zanechává spíš tu smutnější, lehce melancholickou pachuť. Zůstává toho mnoho nevyřčeného, zamlčeného, či lží překrouceného, ale pouze divák je schopný vidět ten celek se vším všudy... a na rozdíl od zbytku společnosti zobrazené ve filmu je schopný vidět všechny postavy bez předsudků a s vědomím, že dělali věci ze správných důvodů. Právě z toho vzniká ta závěrečná atmosféra, která má hodně blízko k tak oceňovanému Dare mo shiranai. Koreeda zkrátka opět udeřil hřebík na hlavičku. Celkově zajímavý náhled na jednu nestandardní rodinu z okraje společnosti, včetně několika výmluvných a bravurně vyvedených scén, které přirozeně a s citem ukazují jejich pospolitost, vzájemnou náklonnost a pochopení. Radost pohledět. ~(4,4★)~ (05.11.2018)

Hezky napsané melodrama Shoplifters se nese v podstatě ve velice podobném duchu, jako Cuarónova Roma, se kterou snímek zcela zaslouženě sdílel nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Bez zbytečného patosu a sentimentu film prezentuje nelehký život velice sympatické chudé rodinky, která své osvojené děti mimo jiné učí umění zlodějskému po obchodech. Ve své podstatě se ale jedná o velice smutný film, jehož žal se však skrývá pod maskou milé a úsměvné atmosféry. Ta rodinka prostě přiroste divákovi k srdci. Všichni její členové jsou mistrovsky napsaní, plus vzájemné vztahy mezi nimi jsou uvěřitelné a nepůsobí lacině. Obzvlášť s těmi dětmi film pracuje skvěle. Na jednu stranu prezentuje krutou realitu sociálně slabých jedinců, plus zároveň stíhá vše sledovat (částečně) nevinnýma očima prcků, kteří závažnost a tíži rodinky vlastně ještě úplně nechápou. Jen docela škoda, že film to ke konci tak natahoval, se svým tempem mohl být tak o 20 minut kratší. Byť je Roma určitě lepší, i tak klobouk dolů. Aspoň tu nominaci si to definitivně zasloužilo. Lepší 4* (10.04.2019)