Proxima

je víc let do vesmíru a fakt,že udělám něco velkého víc než rodičovská láska a to,e neuvidím vyrůstat svoje dítě?Na tuhle otázku se těžko odpovídá a Proxima na ní ani odpověď nehledá.Spíše se snaží ukázat určitá dilemata a to zda jde skloubit velká kariéra a rodina a za jakou cenu.Tak jako tak to ale dělá podobně jako třeba Ad Astra velmi pomalu,rozvážně a bohužel místy je to trochu nuda.A zatímco Ad Astra už sem viděl několikrát, tohle bych si znova nedal.Ani kvůli Evě Green...60% (07.11.2020)

Nepozeral som celý film úplne pozorne, tak je možné, že som niečo nezachytil, ale prečo sa ten film volá Proxima? Proxima je hviezda najbližšie k zemi hneď po slnku, ale s dejom akosi nesúvisí. To sa film mohol volať slnko, severka, polárka či mesiac, ale to by potom ten názov asi nešiel do hlavy väčšiemu množstvu ľudí. (15.10.2020)

Je málo filmů, které pojímají práci astronautů zcela realisticky, nikoli jako sci-fi. Tohle drama filmaři natočili ve výcvikovém středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy a na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Zcela přirozeně se v něm hovoří francouzsky, německy, anglicky i rusky. Ale hlavní je filmový vztah mezi matkou (Eva Green) a dcerou (Zélie Boulant), na kterém ostatně celá tíže filmu leží. Tenhle film je totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. (Noční opuštění karantény v Bajkonuru beru jako uměleckou licenci a nehodlám kvůli němu snižovat hodnocení.) (08.07.2020)

Proxima je ženou napsaný a ženou natočený film o jiné ženě, která si chtěla splnit svůj sen a letět do kosmu. Resp. je to o kolizi tohoto snu s tím, že je matkou. Takže v jedné rovině sledujeme přípravu, kterou musí absolvovat; nejednoho diváka asi překvapí, jak zastarale a civilně vše působí...prostředí i vybavení je nahony vzdálené americké načančanosti a to třeba včetně bezpečnostních protokolů. A souběžně sledujeme, jak s dcerou i matkou lomcuje dlouhé odloučení během přípravy i vidina mnohem delšího odloučení, až matku vystřelí do vesmíru. Winocour se k poukazování na genderovou diskriminaci moc často neuchyluje a když ano, tak ty její občasné pokusy moc nefungují. Soustředí se spíš na to, že Sarah musí zvládnout nejen co chlapi, kteří se soustředí jen na sebe, ale současně to musí ustát i coby matka. Mě osobně takto vykonstruovaný příběh moc neoslovoval a hlavou mi táhly myšlenky, že podobné věci řeší tisíce žen, které upřednostnily kariéru před rodinou a že je to věcí osobní volby. Takže jakožto maskulinní hovado jsem nebyl se Sarah schopen soucítit. A to i navzdory tomu, že ...Eva. Nicméně k uvedení do kontextu postačilo setrvat do závěrečných titulků, kde se objevily fotografie skutečných astronautek-matek. A že jich nebylo málo! Takže mi docvaklo, že ten příběh není vykonstruovaný a že Alice Winocour natočila film, který má být poctou všem ženám, které zvládají být nejen matky a manželky, ale také naprosto rovnocené kolegyně i v takových oborech, jako je astronautika. Takže i když jsem pořád to muskulinnní hovado, tak jo...před těmi ženami smekám a tuhle oslavu ženství žádnými výhradami a šťouráním, kazit nebudu. (14.08.2020)

Zase mám šťastie na ľahké sci-fi s rodinnými hodnotami, ale tentoraz tá rodina prevažuje nad sci-fi. Celý film tak pozostava z lúčenia a príprav na let, pričom v prípravách je nepochopiteľne trochu bordel a tak sa pravidlá veselo porušujú. No všetko dobre dopadne a najdojímavejšou scénou je štart rakety a tak to asi tvorcovia zamýšľali a nechceli, aby diváci celý film preplakali. Pritom by sa aj v praxi všetky slzy mohli ľahko ušetriť, ak by na extrémne dlhé misie vyberali iba bezdetných ľudí. –––– Věděla jsi, že maminka jednou odejde, viď? Přemýšlela jsi o tom? (04.02.2024)