Komentáře uživatelů k filmu (4)

  • Zloděj kol

    Sloučení pohádek O medvědu Ondřejovi a Jak se Franta naučil bát do podoby celovečerního filmu určeného pro promítání v kinech. Celkově toho však moc společného nemají, režiséra, podobnou atmosférou danou stereotypní kamerou, dvojici dřevorubců neúspěšně strašících pocestné v podání Jaroslava Vojty a Josefa Beyvla. Jejich jediným společným jmenovatelem tak zůstávají chyby, kterých se tvůrci dopustili vůči pohádkovému žánru. Dobrá pohádka (míním tím klasickou českou filmovou pohádku) potřebuje zdánlivě málo – solidní námět, v českém prostředí i humor, dobré herecké výkony, krásnou princeznu, boj dobra se zlem, lásku jako trám a atraktivnost. Na filmových pohádkách si vylámali zuby už tvůrci ve třicátých letech. Dětský divák je divák náročný (nebo aspoň byl, v posledních letech se někteří tvůrci systematicky snaží otupit jeho představivost), můžete si ho snažit naklonit tím, že mu koupíte dva kopečky zmrzliny, on ji sní, ale pak vám upřímně řekne, že včera jedl naproti sice jen jeden kopeček, ale lepší. Stejný osud stihl i režiséra Jaroslava Macha. Medvěda Ondřeje jsem kdysi viděl v nedělním pásmu pohádek pro děti. Tehdy mě zaujal, ne snad svým příběhem, ale systémem Agfacolor, který se tolik lišil od tehdejších televizních pohádek. Jinak je velmi jednoduchou pohádkou o princezně, která má ráda mysliveckého mládence, který k ní najde cestu v přestrojení za medvěda. Ze všech prvků filmové pohádky, které jsem vyjmenoval je zde pouze krásná princezna. Vše směřuje k nalezení princezny a tím ke konci pohádky, veškerá akce kolem je zhola zbytečná, včetně rádoby komických ženichů. Velmi průměrný je i výkon Jaroslava Marvana. Je to ovšem dáno tím, že není co hrát. Medvěd Ondřej je sice milou pohádkou, zároveň ovšem nemá ambice být něčím vyšším, při opětovných zhlédnutích se už můžete silně nudit. Pohádka z podzámčí o Frantovi, který se nebál strašidel, ale měl strach, že ho jeho vyvolená odmítne, a tak se naučil bát, je pak ještě o něco topornější než Ondřej. Ačkoliv čerpá inspiraci z lidové slovesnosti viditelným vzorem je Martin Kabát z Hrátek s čertem, stíhá ji tak osud většiny epigonů, zůstává daleko za originálem. Nejhůře z toho bohužel vychází velmi smutná strašidla v podání Josefa Kemra a Františka Filipovského. Režisér měl dobrý úmysl a vysoké ambice, ovšem došel jen do půli cesty. Současní tvůrci pohádek by si měli být vědomi, že totéž se může stát i jim, na jedné straně nestačí být atraktivní a za každou cenu se pitvořit až se to dítě konečně začne smát, na druhé straně nestačí zvát do kina na pohádkové miniatury ve stylu bakalářů.(20.2.2004)

  • Marthos
    **

    V průběhu padesátých let zaznamenal pohádkový žánr svůj první a zasloužený vrchol. Vedle klasických adaptací národních pohádek Boženy Němcové a Jana Drdy se v kinech čas od času objevil i méně atraktivní titul. Jedním z nich byl i Machův film Medvěd a strašidla. Dva krátké pohádkové příběhy, čerpající zcela očividně z lidových motivů výše jmenovaných autorů, byly v distribuci na konci roku 1960 uvedeny pod samostatnými názvy O medvědu Ondřejovi a Jak se Franta naučil bát. První je vcelku nehumornou historkou o lásce princezny a mladého myslivce, jejíž děj připomíná spíše jakýsi televizní bakalářský příběh. Vesměs ochotnické herecké výkony (včetně Jaroslava Marvana v bezradné královské roli) a dětinské kostýmy i stavby znásobují celkové rozpačité pocity. Druhá vypráví o nebojácném mladíkovi, který vyžene z venkovského mlýna dvě strašidla a přitom se stačí zamilovat do půvabné venkovské dívky. Tím v sobě probudí strach z tohoto vyznání. Vedle poněkud nevýrazného Ladislava Trojana zaujme groteskní dvojice senilních duchů v podání Františka Filipovského a Josefa Kemra, kdy bylo použito několika zdařilých triků. Ačkoli se oběma pohádkám nedá upřít jisté charisma i zřejmou režijní snahu, v celkovém pohledu se jedná o průměrné dílo, které neuspokojí ani dětské publikum. A pak: proč se spokojit s málem, když lze dosáhnout lepších výsledků (viz. Princezna se zlatou hvězdou, Dařbuján a Pandrhola).(28.1.2009)

  • cariada
    ***

    Dvě filmové pohádky co svojí stopáži vydají za jednu, škoda mohli z toho být dvě celovečerní pohádky stačilo si trochu pohrát se scénářem. Jinak pohádky celkem povedené.(12.1.2010)

  • zdeny99
    ****

    Jedná se o sloučení dvou pohádek, které toho celkově moc společného nemají. Snad až na podobnou atmosféru a lidi za kamerou. Obě pohádky jsou pohádky se vším všudy, která se dneska už netočí, ačkoliv jsou už téměř 60 let staré. Možná i tím líp. Ta řeč, kterou tehdy mluvili, ta tomu hodně pomáhá, že takhle kdysi dávno lidé mluvili. Zní mi tak líbezně pohádkově. Hodně mi připomíná scénáře starých pohádek typu PRINCEZNY SE ZLATOU HVĚZDOU a BYL JEDNOU JEDEN KRÁL. A stejně tak je těmto pohádkám podobná co se týče kostýmů a kulis. Ale co nejvíc mě zaujalo, tak ty dvě strašidla ve mlýně, Kemr s Filipovským. To jak byli bílí od mouky a holohlaví, ti byli tak nechutní, slizcí, prostě odporní. Navíc i jak je z počátku zpracovali, bylo skvělé. Průhledná strašidla v české pohádce z roku 1959. Pro mne veliké překvapení. [103. hodnocení, 4. komentář, 60%](10.1.2019)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace