Rodinné trampoty oficiála Tříšky

Komunistická prasárna z padesátých let. Tato je však vtipná, milá a slunná. Rodina oficiála Tříšky je mi (předtím, než všichni vstoupili do KSČ) velmi sympatická, když například despotický (avšak ve skutečnosti velmi roztomilý) otec nutí ke zpěvu všechny své potomky u společných večeří jednou týdně, kde pravidelně všechny mentoruje. Werichovi jsem dal za pekaře 1*, tady mi to příjde o hvězdu míň útočné. Takže 2. (11.01.2010)

Pedantského oficiála Tříšku jsem měl vždycky rád. Ne tak moc jako třeba postavu antikváře Kohouta, kterého hrál Jaroslav Marvan v Posledním mohykánovi, ale podobně. Na rozdíl od jiných lidí si nemyslím, že to je nějaký hrůzostrašný cholerický netvor (i když pod jednou střechou bych s ním, pravda, žít nechtěl) - spíš je to prostě člověk, který si žije ve svém vlastním světě podle vlastních pravidel, a dokud se mu tuhle jeho bublinu někdo nesnaží narušovat, je všechno v pořádku. A takovému přístupu docela rozumím. Nemluvě o tom, jak se dovedu vcítit do Tříškových uší týraných ohavným prozpěvováním pochodujících vojáků. Film je navíc plný výborných momentů a gagů (s kufry mezi tramvajemi), Saša Rašilov hlavu rodiny ztvárnil dokonale... A tolik proklínanou agitační zápletku oslavující dělnický lid jsem schopný ignorovat (případně si ji v hlavě přetvořit v jakousi příjemnější ódu na venkov). (08.05.2012)

Kdo nepracuje, ať nejí. Doba byla zlá, ve společnosti, kulturu nevyjímaje, pořádně přituhlo a vyhrnout rukávy musel leckdo. I nešťastný oficiál Tříška, čerstvě penzionovaný pražský úředníček, pedant a věčně nasupený domácí kaprál, jehož proměna v člověka laskavého a obětavého je nevyhnutelná a svým způsobem i předpokládaná. Nespornou předností tohoto dodnes populárního filmu je scénář, který záměrně zachovává styl byvších prvorepublikových taškařic, v nichž není nouze o kvalitní humor a vtipné momenty, a pak především vynikající Saša Rašilov, k němuž bývala filmová kamera spíše skoupá a postava rodinného diktátůrka jej v očích diváků rehabilitovala coby výsostného komediálního herce. Rašilovova svébytná kreace je pak zčásti podepřena zbývajícími protagonisty, zejména zvolna dozrávajícím Hrušínským, charismatickým Vrchotou v jeho nejslavnějších milovnických letech, mladinkým, začínajícím Fišerem a také vynikající brněnskou herečkou Jarmilou Kurandovou. Důvodů, proč na tenhle venkoncem neviňoučký film shlížet skrz prsty by se nepochybně našlo dost, ale proti tomu, co bude následovat, jsou všechny ty rodinné lapálie a rozmíšky na pozadí rodící se socialistické jednoty neškodnou, bezděky úsměvnou podívanou, k níž se čas od času s vděčností utíkáme ještě dnes, v době svrchovaně individualistické. (06.10.2008)

Báječná komedie, která přímo navazuje na predválečnou komedii. Herecký koncert Sašu Rašilova, jako neomezeného vládce maloměšťácké rodiny, jejíž členové hledají cestu k úniku z tohoto "vězení". Zajímavý námět byl režisérem mistrně zpracován v humorně laděném příběhu a nakonec ani té propagandy tam není zase tolik, jak si někteří myslí. (20.04.2012)

Rodina je základ státu. Ale rodina, kterou tvůrci filmu přisoudili Sašovi Rašilovovi, ta je tedy pořádným základem a skoro za trest :o) Jakoby se tvůrci tomuto prvorepublikovému seladonovi chtěli pomstít za jeho minulé, prvorepublikové a tak krásné hříchy :o) Ale ne. Pan Rašilov se nedal. Pracovní agitka, nepracovní agitka, on se nezpronevěřil. Své rodině, stejně jako filmu, vládne rukou neochvějnou, žádné budování světlejších zítřků nemůže zastřít jeho mistrovství. Úsměvný film, plný úžasných hlášek ze života: „To, co oni dělají, já už jsem dávno zapomněl.“ :o) (11.11.2014)