Řidič slečny Daisy

Kdykoli Řidiče slečny Daisy vidím, vzpomenu si na povídku geralda Durrella Fred neboli Dotek teplého jihu (hledejte ji v knize Vdáváme matku), kde popisuje svůj krátký pobyt v domácnosti jisté americké dámy, veselé a milé, která ale spolu se svými přítelkyněmi velmi odsuzovala černochy. Durrella to uvádělo do rozpaků o to víc, že jejich rozhovorům netečně naslochal její starý černošský sluha Fred. Ptal se jí, zda jí není trapné před ním mluvit o negrech atd. Velmi se tomu podivila o odpověděla: "Můj prapradědeček koupil Fredova prapradědečka už v roce 1850. Mám na to stále účtenku. Fred není žádný negr. Fred patří do rodiny." :-) Takhle nějak to zjevně bere i slečna Daisy. S krajní nedůvěrou se dívá na nového šoféra, ale ke své letité černošské kuchařce výhrady nemá. Ta přece patří do rodiny. Ten film totiž není o rasismu, ale xenofobii a to je něco jiného. Strach z neznámého. Jinak krásný příběh a výjimka, popírající pravidlo, že každý hollywoodské melodrama chce diváka dojmout násilím, asi jako když vám skřípnou ruku do mandlu. Tak tady ne. Kultivovaný sentimentální film. 100% (08.02.2006)

Dá se dostat na kobylku ženě, která je prý tvrdohlavá a skoro bezcitná a zaměřená jen na sebe? Navíc má věk, a čím se kdo starší, tím méně je adaptabilní. Hoke, je tím mužem, který je tím pravým, aby si slečna Daisy začala na sklonku života uvědomovat to, co jí do té doby nedocházelo. Je to možné, aby si to i tom věku dokázala vštípit do paměti? Jelikož spolu strávili dost času, tak si na sebe prý zvykli. Je to snadné ve vyšším věku? V tomhle filmu to jde. Ve filmu lze ledacos. A některé ženy mohou mít takové filmy rády. Ale i muži. I když těch je méně. (30.05.2010)

Nenápadný a príjemný príbeh, ktorý sa nesnaží hrať priveľa na city, no i tak dokáže jednoducho dojmúť. Na filme možno prekvapia 4 Oscary vrátane najlepší film, pritom Šofér slečny Daisy bol v ten rok v konkurencii takých zasadných filmov ako Moja ľavá noha či Narodený 4. júla Olivera Stona. Jeho víťazstvo sa tak dá možno chápať, že Akadémia uprednostnila jednoduchý príbeh z ,,jesene života" nad traumatickými zážitkami z Vietnamského konfliktu (s nimi Stone triumfoval už pár rokov predtým), pričom výpovedná hodnota oboch filmoch je v mnohých prípadoch rovnako zrovnateľná. Všetci traja hlavní predstavitelia zvládli svoje postavy veľmi dobre, dokonca skôr ako samotná oscarová Jessica Tandy sa mi tu viacej pozdával Freeman, ktorý tu dozaista predviedol jeden zo svojich najlepších výkonov. Vo filme sa mohol objaviť aj nejaký zvrat, ktorý by ho viacej zdramatizoval, ale ku celkovej povahe filmu to až natoľko nevadí. Pri krásnej záverečnej scéne síce nenabiehajú slzy (aspoň u mňa to tak bolo), ale dokáže vyvolať súcit. (20.12.2008)

No jo, je to tak; i takový zvnějšku i vnitřně erodovaný, cynický jedinec jako jsem já si občas dopřeje kus kultury, u níž může vykouknout ze svého ochranného krunýře a nechat na sebe působit záležitost, která není úplně bez chyby, vyznívá poněkud naivně, ale přesto má něco do sebe. Už jsem samozřejmě viděl nejednu utopickou variaci na mezirasové sblížení, ale zrovna tento film mi docela sedí. Jasně, to téma je těžce provařené a silně mi připomíná předválečné filmy s Oldřichem Novým, jen tu nejde o romantickou lásku ale o segregaci. Ale i když si to plně uvědomuji, nemůžu si pomoct, pořád mě to baví. Líbí se mi herecké výkony, tentokrát můžu s klidem pochválit i český dabing, ale nejvíc mě bere to, že jde o vyloženě lidskou záležitost. Taky mě zaujalo, jak tady šlo po celou dobu o jedno velké téma, ale přesto ho nikdo naplno nepojmenoval. Byl to jeden náznak tady, jedna zmínka támhle a každému alespoň průměrně bystrému divákovi muselo být jasno. Tohle se už dnes nenosí. V dnešních snímcích s touto tématikou musí hlavní hrdina neustále omílat, jak se na něm těžce podepsaly roky otroctví, které skončilo před sto šedesáti lety, a jak strašlivě trpí tím, že byl vykořeněn z rodné hroudy. Jenže to všechno působí prvoplánově a lacině; nějak jsem si totiž nevšiml, že by se současní potomci otroků houfně vzdávali výdobytků bílé (a tedy otrokářské) kultury a houfně se vraceli přes Atlantik do vlasti svých praprapředků. A proto mám rád tento snímek, který se obešel bez deklamací dnes neustále omílaných frází, zato byl fest cítit člověčinou. / Poučení: Američany zrovna nemusím, ale auta uměli parádní. (30.09.2022)

Lahodný filmový dezertík, akých sa vám v dnešnej kinematografii dostane len málo. Celý dej postráda nejaký výraznejší príbeh, je to vlastne len vzťah prerastajúci z pracovného na osobný, z nevrlého do toho najčistejšieho priateľstva. A síce je celé dielko ľahučké a takmer až dôchodcovsky rozvláčne, vďaka farbám, rekvizitám a ústrednému hudobnému motívu Hansa Zimmera je to zároveň príbeh veľmi hlboký a dojemný. A tie masky neustále starnúcich protagonistov? Na rok 1989 sú priam majstrovské! Na záver som si samozrejme nechal najúžasnejšiu zložku Vodiča slečny Daisy a to hercov. Morgan Freeman i Jessica Tandy sú jedným slovom božskí a sledovať ich herectvo je skutočne fajnšmekrovský zážitok. PS: Som rád, že to neskončilo úmrtím žiadnej z postáv, i keď tento záver by vo mne nepochybne rezonoval ešte dlho. (80%) (24.10.2010)