poster

Mučedníci lásky

  • anglický

    Martyrs of Love

    (festivalový název)

Povídkový / Poetický / Podobenství

Československo, 1966, 71 min

  • asLoeReed
    ****

    "Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu.(24.1.2009)

  • vypravěč
    ****

    Hypnotický film, pracující s vydrážděnou imaginací a krásnou hudbou a skvěle vystihující specifický stav duše (podmíněný ovšem tělem!), který lze banálně popsat jako vleklé milostné nenaplnění. To proměňuje obyčejné lidi v neobyčejné věčné snivce, jejichž svět je jejich toužícím zrakem přetvářen v polymorfní alej sexu. Němec tento svět nahlíží jako smyslné pásmo drobných epických představ, které prosycují neodbytně se připomínající realitu, tj. vyprahlost, která pohání tyto sny až k závěrečnému Smutku. Václav Navrátil o lásce napsal mj. toto: „Je možno spatřit nějaký tvar, do kterého by byla láska zakleta? Jakousi chose sacrée lásky? Nějaký geometrický oltář? Bohužel takto ideálně nazírat na lásku nelze, neboť láska je sice přesnost, avšak také chaos. Proto neexistuje hotový tvar lásky. Avšak miliony dějin jsou zaměstnány jeho tvořením. Neboť hladíš-li, hlupáku, laskáš-li, přejíždíš-li rukou milovaný předmět, hněteš tím sochu lásky! Toto hlazení však není bezbolestné. Neboť zasvěcencům je známo, že hlazení je často tolik co rány a rány tolik co hlazení.“ A k tomu mohu jen dodat, stejně je tomu, „sníš-li“.(24.3.2011)

  • Hwaelos
    *

    Velmi bázlivý pokus o oživení tradice české avantgardy prohrává drtivě s Jirešovou halucinací Valérie a týden divů. Nepomohou ani odkazy na poválečný poetismus (jazz, němá groteska). Pokus o surrealistické ztělesnění bezvýchodnosti sexuální touhy pak působí naprosto směšně. Tahle freudovská sublimace je moc bezzubá a v negativním slova smyslu normální. V jedné scéně jsem měl i pocit, že Němec poukazuje na Rayův Návrat k rozumu. Všechny odkazy ale selhávají ve chvíli, kdy nestojí za řeč samy zobrazované události (úmyslně se vyhýbám slovu "děj"). Druhá povídka je o kus podařenější. Snad se snaží upomínat na Škebli a kněze, ale oproti mnohoznačné vizi Dulacové je to dost plytká nápodoba. Dokoukat třetí povídku už je skutečné filmové mučednictví. Můžu jen doufat, že tím režisér opravdu k něčemu mířil a já jsem tak hloupý, že to nevidím, ale je to dost chabá útěcha. Pokud vůbec něco stojí za zmínku, tak je to práce se zvukem a skvělá hudba.(26.11.2010)

  • novoten
    *

    Po Démantech noci druhý a pro mě téměř definitivní důkaz o tom, že Němcova podobenství pro mě nejsou. Nikdy nebudu mít rád hudbu, která k atmosféře nesedí, triviální zápletku povýšenou vymazáním dialogů na umění a postavy, které díky jejich poslepovaným činům takřka nenávidím. Takovéhle klíny do hlavy divákům, kteří milují klasický film, tu prostě vždycky budou.(24.1.2009)

  • triatlet
    ***

    Slovy literárního teoretika "umění pro umění". Triptych povídek je založený na obrazovosti. A chtělo to soustředění na sto třicet procent, abych pochopil celou řadu metafor. Jako divák jsem se fakt ztrácel. Třeba někdy příště. Za hudbu a množství symbolů značících soukolí lidských vztahů by si snímky zasloužily možná o hvězdičku víc.(24.1.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace