O slavnosti a hostech

Depresivní podobenství, které ukazuje, jak skupina lidí zlých manipuluje ostatními lidmi. Pomáhá jim v tom skutečnost, že ti, co se nechávají manipulovat, nejsou zakořenění v pravdě, mají "jiné" svědomí, nebo jsou prostě hloupí a k základním morálním otázkám lhostejní. Tím se stávají spojenci a napomahači teroru, aniž si to uvědomují. Schéma typické pro všechny totalitní režimy, ale setkáváme se s ním i v demokracii (kde ovšem následky odmítnutí „plavat s proudem“ nemusejí být vždy tak kruté, jako v totalitě). Tendenci k něčemu podobnému můžeme zaznamenat v lidské společnosti ve všech obdobích. Film bych charakterizoval jako ukázku tvorby, jejímž hlavním znakem je (židovsko-kafkovská) beznaděj, úzkost a bezvýchodnost. (04.02.2008)

Němcovým současným filmům nerozumím a sotva bych si nějaký pustil dvakrát. Ale tahle alegorická hříčka o podivné slavnosti a ještě zvláštnějších hostech je jedním z vrcholů české nové vlny. Je tu napětí, humor, nejistota, uvolnění, vše střídáno s neuvěřitelnou lehkostí a dávkováno s lékárnickou přesností. Osobnost výtvarnice Ester Krumbachové v pozadí se nezapře. (25.10.2007)

Odvaha ano, symbolismus rozhodně; před lety, ještě za bolševika a těsně po, mě tyhle věci hodně braly, stejně jako historky o zákazu kvůli tomu, že Vyskočil některým soudruhům připomínal Lenina. Takhle po letech si ale nemůžu pomoct a tam, kde dobová i (ze setrvačnosti?) dnešní kritika vidí záměrné pnutí mezi autenticitou a stylizací, cítím spíš řemeslnou nedostatečnost režiséra. Nemluvím o vizi ani nápaditosti, ale čistě o praktické schopnosti přetavit skvěle napsaný scénář do záběrů, které vůbec půjdou dát za sebe – absurdní mechanicky odříkávané dialogy postav zastupujících různé společenské vrstvy, meloucích si svoje a nevnímajících ostatní by přece fungovaly i bez toho podivně amatérského, ne symbolického, ne nějak rafinovaně podprahově zneklidňujícího, ale prostě jen iritujícího nenavazování replik a protipohledů (s kterými střihač mohl těžko dělat něco jiného než najít pro ně aspoň jakýs takýs rytmus). Chytilka, Schorm nebo Juráček si v těch letech pinkali na stejném hřišti se stejnými míči daleko bravurněji. I když Slavnost a hosté k šedesátkám neodmyslitelně patří a vzpomínal jsem na ně jako na silný film, teď s odstupem se mi na ně koukalo překvapivě nedobře a nevycházejí mi na víc než ***1/2. (02.01.2019)

Dovnitř už nemůžete, přes zeď se u nás nesmí a od dveří sme ztratili klíč. Nesmírně odvážné dílo na svou dobu, alegorie totality, zákeřnost a hraná zdvořilost, jedna velká povinná oslava. Člověk musí číst mezi řádky a vnímat dialogy v širším kontextu. Mrazivá pointa s hledáním ztraceného hosta. (07.02.2011)

O slavnosti a hostech je velice netradiční film, který se na poli podobenství v naší kinematografii 60. let rozhodně neztratí. Neustálá přítomnost jakéhosi absurdna a absurdních situací, dále pak nekonečné kladení otázek Proč? Jak? Kde? Kdy?, na které snad ani neexistuje jednoznačná odpověď - tento film si s divákem pohrává a nechává mu volné pole působnosti pro interpretaci. Zkrátka povšimnutíhodný filmařský kousek, který mě osobně sice nedostal natolik do kolen jako nějaké uživatele, nicméně i tak ho mohu doporučit dál ke zhlédnutí. (01.07.2015)