Ďábelské ženy

Les Diaboliques sú pesimistickou a veľmi temnou adaptáciou, ktoré okrem naratívne plynúceho rámca zabŕdajú do všedných situácií, ktoré prenasledujú rozhádané a netolerantné manželské páry. Clouzotov rukopis je mrazivo prítomný, vstrebáva sa do tela a zabúdate, kde sa práve nachádzate. Svojou neobyčajnosťou a originalitou stojí takmer na rozmedzí poctivého remesla a dokonalosti. Videné aj v rámci polnočnej sekcie Cinematiku 2018. (26.01.2013)

Chápem, že nejaká ta "diablovina" musela rokmi vyprchať, na strane druhej poznám nie jeden ešte starší film, ktorý je diabolsky (myslené metaforicky) funkčný dodnes. Takže za 3*. A bez výčitiek, pretože čo do scenára si to občas pomôže nejakou tou barličkou, občas to mávne rukou (máš sa v napätí triasť, nie premýšľať) a záver s opätovným odstavením školáčika do kúta je už čisto na otrávene prekrútené zreničky. Z čítaniek by som to ale samozrejme neškrtal, čo do atmosféry a celkovo odvahy v istých rovinách si to pozornosť (akademickú) zaslúži. (19.05.2020)

Název možná odpovídá mínění některých individuí, což ovšem nijak nemění jeho zavádějící charakter – s ďáblem v tomto filmu koketují všichni. Mimo jiné tím dává najevo, že nevzniknul ve Spojených státech, kde by studioví mogulové těžko odkývli scénář tak nevybíravě reflektující mravní prohnilost navenek spořádaných občanů. Rouhačství obsažené v tom, jak se jedna z hrdinek, bývalá jeptiška, obrací k Bohu zády, muselo v padesátých letech přimět k pokřižování nejednoho tvrzeného křesťana. Dnes, přes pět dekád od své premiéry, již nejsou Les Diaboliques tak šokující a splňují spíše kritéria psychologického thrilleru než hororu, některé scény mají ale stále sílu měnit skupenství krve. Přinejmenším těch pár závěrečných minut. Henri-Georges Clouzot si od postav drží odstup, v detailech je zabírá pouze chce-li okamžik učinit napínavějším (telefon, nebožtík). Se stejnou věcností přistupuje k ústřednímu zločinu. V samozřejmosti jeho provedení je cosi, ano, ďábelského. Nejvíc diskutovanou asi navždy zůstane první zvrat (ten druhý, „Viděl jsem ji“, mne znepokojil ještě více). Neřekl bych, že zcela právem. Sice nás nutí zpětně přehodnocovat vztah k viděnému, zda-li jsme vážně viděli, co si myslíme (k čemuž nutí více scén), ale v některých ohledech je v přímém rozporu s tím, jak se zainteresované postavy chovaly doposud. 85% (18.08.2009)

Ďábelské ženy zůstaly dlužny pověsti svého režiséra, protože co do kvality zdaleko nemohou konkurovat svému předchůdci - Mzda strachu. Jinak se ovšem jedná o slušný noir se zajímavou myšlenkou a přiznám se, že nejsem zcela přesvědčen o jeho ztvárnění. Ten zmiňovaný Hitchcock by to opravdu asi netočil lépe. I když konec graduje ve velkém stylu, bohužel onu gradaci předchází mrtvolné nic. Všimněme si zde opět despotického vztahu muže směrem k ženě, což jsme viděli i v díle předchozím. Jak asi Henri-Georges Clouzot v reálu se ženami zacházel? (11.05.2009)

Sice opět budu pro jednou v opozici, ale já si nemyslím, že by to Hitchcock, kdyby tedy stihl zakoupit práva k předloze včas, natočil lépe. Nikoli nutně hůře, ale určitě v té pro něj tolik typické stylizaci. A tohle je tak krásně civilní a uvěřitelné, že by byla vlastně ohromná škoda to promrhat ve zbytečně stylizované formě. I kdyby to však natočil lépe, tak lepší obsazení by těžko našel. PS: I já dodržím zdější pietu a o remaku taktně pomlčím. (18.01.2009)