Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80% (27.09.2012)

Míša Nicholsovic je génius, o čemž mě přesvědčil už v Absolventovi. Tenhle těžký film má kvantum zbraní, které svou palebnou silou hravě uspokojí požadavky i toho nejnáročnějšího diváka. To zásadní plus však spočívá v kadenci, která se nezadrhává až do závěrečných titulků. Další velmi silnou zbraní je bezesporu geniální scénář, který zvedá Virginii Woolfovou až na samý vrcholek těch nejlepších scenáristických prací. Sálá z ní život takový, jaký bohužel je. Eliz Taylor a můj velký oblíbenec Richard Burton jsou herci obrovského formátu a zde skutečně excelují, tudíž nominace jsou pochopitelné. Druhé duo rovněž bez chyby. Občas si při projekci nějakého emotivně strhujícího filmu jistě každý z nás řekne: "Vždyť je to jen film" V tomto případě to však není pravda, neboť dalšími silnými zbraněmi jsou realita a autentičnost, díky které je divákovi naservírováno takové množství životních sraček, až z toho skoro mrazí. Inteligentní a emotivní film, který v divákovi rozhodně něco zanechá. 80% (02.11.2011)

Nichols uvězněný v okovech divadelní předlohy sice není tak pěkně koukatelný, jako když pracuje s upraveným filmovým scénářem, avšak kvalitu neztrácí ani tak. Přestože příběh víceméně sází na to, že člověk má s danou partnerskou problematikou osobní zkušenosti, i "laika" dokáže bez problému oslovit jednak chytře gradovaným scénářem plným hnusných životních pravd a lehce absurdních dialogů, a jednak hereckým koncertem hlavní herecké dvojice, který sice hlavně v případě Taylorové budí dojem uječenosti a přehrávání, ale hrát to jinak by znamenalo pošpinit a znehodnotit celou obsahovou stránku. A jelikož obě dvě složky si udržují po celou dlouhou stopáž vynikající úroveň, nelze se nudit a nehltat každé pronesené slovo. Ale na druhou stranu mít to opravdu tak blízko k realitě, jak tu mnozí zmiňují, Burton by musel v té výtečné scéně v úvodní části Taylerovou skutečně zastřelit - potom bych byl teprve navýsost spokojený. 75% (26.02.2014)

Jak vlastně tenhle film vystihnout? Slova nenacházím ani po třiceti minutách otevřeno okna a stále dumám nad tím, co jsem vlastně viděl. - Brilantní film, to rozhodně, ale hlavně ten scénář je jak z jiného světa, spousta zábavných ale i srdcervoujích scén. Nejlepší byl jednoznačně Burton, zastínil i Taylor, která si myslím to ani nemusela hrát... :-) (27.10.2008)

Není pravé lásky bez nenávisti a zármutku. George a Martha. Smutné, smutné, smutné... Ze začátku poutavá, postupem času ale až úmorně zdlouhavá psychologická hříčka o nevyhnutelných úskalích manželství. V hlavě se mi to sice ještě nějakou dobu toulat určitě bude, zároveň bych ale minimálně o půlhodinu krátil... (25.12.2014)