Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Film začíná dlouhým záběrem na jeden smějící se , lehce opilý pár, vracející se nad ránem domů z párty. Ti dva lidi vypadají naprosto normálně, spokojeně, s troškou dobré vůle i zamilovaně. Následující dvě hodiny nás Nichols drasticky přesvědčuje o opaku. Ze všech čtyř hlavních protagonistů (i když jako o hlavních bych měl mluvit jen o dvou) mi bylo skoro až fyzicky špatně, moje empatie pracovaly na plné obrátky a tak jsem se za jednotlivé postavy cítil střídavě trapně, poníženě, zhrzeně, nenávistně, podle toho na koho zaměřil Nichols svůj režijní hledáček. Oba "záložní herci" odehrály své party na úrovni, ale oproti výkonu bohyně zlovůle a nevděku, Elizabeth Taylor, byli stěží stíny. Byl by to její film, kdyby ovšem nebylo Richarda Burtona, který explodoval jak atomová bomba. Dle mého názoru její herecký koncert ještě o třídu trumfl (už jenom proto, že dostal víc prostoru). Ledy ve sklenkách s burbonem ponuře cinkají, alkohol čím dál rychleji povoluje i poslední zbytky zábran a starých, dlouho skrývaných komplexů a ran a Nichols (nemůžu uvěřit, že je to jeho prvotina) jistou rukou vede drama k drastickému finále a konečné pointě. Napadlo mě, že by si tenhle film měla pustit každá svatební dvojice den před obřadem, aby věděli, jak můžou skončit... ale to by se tahle už tak skomírající instituce mohla rozloučit se životem. Pro silné povahy... 90% (17.06.2007)

Totálně depresivní představení (divadelní předloha je velmi znát), které jsem zpočátku paradoxně bral jako čistokrevnou komedii. To, co nejdříve působí jako sympatické sarkastické narážky a rejpance, které mám z běžného života tak rád, se pomaloučku polehoučku mění v psychický teror nevídané síly. Všichni herci jsou ve svých rolích výborní a přesvědčiví, v celé té dvouhodinové hádce mi nepřišlo, že by kdokoli z nich překročil tu tenkou hranici mezi bezchybným výkonem a přehráváním. Pes je samozřejmě zakopaný jinde, nicméně Virginii Woolfovou doporučím jako nejlepší film o alkoholu, jaký jsem prozatím viděl. (04.09.2010)

Tenhle film mne zdeptal, stejně jako své protagonisty. Díky brilantním hereckým výkonům a perfektně napsaným dialogům jsem se na dvě hodiny přenesl do domu Jiřího a Marty - do víru alkoholu, odcizení, urážek a samoty. Ale kdyby mne opravdu k sobě pozvali na návštěvu, nevydržel bych tam déle než pět minut. 80%. P.S.: Za zmínku stojí i (bez nadsázky) dokonalý český dabing, který v tomto případě musí ocenit i ten nejzarytější dabingový odpůrce. (01.06.2011)

Není pravé lásky bez nenávisti a zármutku. George a Martha. Smutné, smutné, smutné... Ze začátku poutavá, postupem času ale až úmorně zdlouhavá psychologická hříčka o nevyhnutelných úskalích manželství. V hlavě se mi to sice ještě nějakou dobu toulat určitě bude, zároveň bych ale minimálně o půlhodinu krátil... (25.12.2014)

„Kto sa bojí Virginie Woolfovej?” , je naprosto brilantnou štúdiou pošramotených medziľudských vzťahov, a to konkrétne počas jednej, vskutku naozaj (veľmi) dlhej noci, kedy je zároveň k tomu i mimoriadne vysoká spotreba alkoholických nápojov, vďaka čomu sa našim štyrom ústredným postavám priam ideálne rozviažu jazýčky, predovšetkým hostiteľom Marthe a Georgeovi, ktorí privítajú svojich dvoch hostí, t. j. manželský pár. I napriek tomu, že je už dávno pokročilá doba, večierok sa práve rozbieha do ešte snáď absurdnejších, psychologických hier, než by človeka na prvý pohľad vôbec napadlo, pričom sa do nich automaticky zapájajú i Nick s Honey, až to začína byť nad ránom už poriadne vyčerpávajúce. Našťastie, nikto neodišiel skôr, a tak sa na konci "žúrky" vlastne dozviem najmä to, že obidve dvojice majú medzi sebou niečo spoločné, čo každého svojim spôsobom zásadne poznačilo... „Pozorný divák na to musí prísť úplne sám, pretože každou uplynutou scénou sa mu, ako na podnos ponúkajú samé indície a odhalenia, a to v takom zmysle, že mu to trochu pripomína „skladanie puzzle” , keď jednotlivé (filmové) dieliky skladal na to správne miesto, až ho to začalo (ne)normálne fascinovať” . / Zakaždým, akonáhle si spomeniem na túto čiernobielu klasiku z roku 1966, vždy ma spontánne napadne: „Unikátny, režisérsky DEBUT - Michaela Igora Peschkowskyho, alias Mikea Nicholsa,” ďalej by som pridal aj - surovú kompozíciu obrazu Haskella Wexlera, a napokon - strhujúci a geniálny, ženský herecký výkon v hlavnej úlohe v podaní Elizabeth Taylorovej, jeden z najlepších, aké som v histórii kinematografie zhliadol, teda, čo sa týka tých oscarových, ktorý by som bez mihnutia oka zaradil do TOP 5, a to už používam extrémne silnú argumentáciu, keďže rovnako i protagonistka predviedla svoj "performance" , čo zachádzal až do neuveriteľného extrému. Pochválil by som aj jej konkurentku Sandy Dennisová, ktorá taktiež vybičovala svoj herecký výkon až do úmoru, čo je dvojnásobná extravagancia. Richard Burton a George Segal im zručne sekundujú, keď celé herecké kvarteto predvádza čosi neskutočné, až z toho behá mráz po chrbte. Všimol som si, že film obsahuje dlhé zábery v tom význame, že som mal miestami dojem, akoby som ho sledoval v jednom celku, t. j. takmer v reálnom čase, čo je nadčasová vlastnosť. PS: Zabudnite na topornú Cleopatru (-r. 1963), lebo o polovicu kratšia "Virginia Woolf" vám totižto doslova vyrazí dych, až tak sa budete na konci cítiť strašne zvláštne ! Skrátka, akoby z vás niekto vysal celú energiu. (30.03.2021)