Vtip

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85% (29.03.2021)

Veľmi vážna téma. Myslím, že autori chceli povedať jednu podstatnú vec: ľudskosť (a empatia) je oveľa viac ako akákoľvek veda. Áno, súhlasím, je to tak! Ale ešte podstatnejšia vec mi tu chýbala, a to NÁDEJ. Nielen tá, že smrť je koncom utrpenia a dáva vytúžený pokoj, ale hlavne, že je bránou k novému, večnému životu! (12.03.2016)

Snímok plný poézie života a smrti, zároveň jeden z najlepších ženských hereckých výkonov na plátne umocnený skvelou hudbou. Postupná, emotívna rekapitulácia životného príbehu "úspešného" človeka. Len... sme si v každom okamihu svojej púte sami sebou istí či ideme po správnej ceste? Ak náhodou nie, nebude už neskoro vydať sa správnym smerom? Nad niektorými vecami donúti popremýšľať až smrť... 85/100 (30.06.2015)

Velice silný (a asi ne pro každého vhodný) film, který zdaleka není jen o umírání, ale i o přístupu k životu. Je to jako rána pěstí, ale myslím, že trošičku náročnější divák objeví hodně užitečných podnětů k přemýšlení. Emma Thompsonová je fantastická, aniž by její výkon byť jen chvíli působil jako exhibice. (01.07.2004)

Koncert pro Emmu Thompson jako sólistku a nemocniční personál v roli doprovodného orchestru. Nezvykle střízlivý a intelektuální pohled na boj s rakovinou a smíření se s vlastní smrtí. Objeví-li se ve filmu jen náznak sentimentu, hlavní hrdinka, která celý film vypráví a často promlouvá přímo do kamery (k divákovi), jej hned cynicky okomentuje a tudíž je film opravdu prost patosu, sentimentu a kýče, což je v rámci daného tématu velmi neobvyklé. Na místo toho scénář sází na příhodné propojení sonetů Johna Donna, pár střípků vzpomínek a odosobněné nemocniční reality. Bezchybně logická struktura scénáře Emmy Thompson a Mika Nicholse mě nakonec dovedla ke katarzi, která neodvanula ještě dlouho po tom, co zmizel poslední titulek. (29.08.2017)