Věčný svit neposkvrněné mysli

O tom, jak je Eternal Sunshine of the Spotless Mind kvalitně natočený film vás přesvědčí fakt, že i přes svou strukturální složitost jej pochopíte ihned po jeho skončení, kdy do sebe jednotlivé vrsty dokonale zapadnou. Jim Carrey ve své nejlepší roli dokazuje, že komediální škatulka u něj byla úplně zbytečná, jeho dramatický talent je totiž mnohem větší. Smekám před Kaufmanem i Gondrym. (23.08.2005)

Stejně tak jako většina diváků se po prvním shlédnutí cítím trochu rozpačitě. Eternal Sunshine má po celou dobu divnou atmosféru, divné postavy (celou dobu jsem nevěděla, jestli je Clementine rozkošně divná nebo jenom hysterka) a zkrátka se musím přiznat, že jsem koukání nejdříve dvakrát vzdala. Film, který vypadá komplikovaně, ale na konci vlastně komplikovaný ani tak není ( i když chvílemi vážně matoucí ) a tak trochu se snaží prvoplánově tvářit geniálně, ale budiž. Nebýt toho konce, tak moc nadšená tedy nejsem (navíc mi vážně vadila hudba, která občas zněla jako z béčkových hororů), ale asi se na to pro ujasnění svých dojmů podívám ještě jednou.:) A pak uvidíme.. (07.07.2012)

Něco úžasného. Velký zážitek z hlediska filmu, ze začátku mě film zaujal, ale trochu jsem v ději tápal. Vše se ovšem napravilo a krásně do sebe zapadlo, těším až film uvidím s odstupem času po druhé, prožitek se určitě zvedne. Absolutní hodnocení je ovšem bez debat, málokterý film dokáže zaujmout po celou dobu jeho trvání a to navíc ještě s takovou grácií a lehkostí jako Eternal Sunshine of the Spotless Mind. Vynikající scénář a Jim Carrey, věděl jsem vždy, že má velký herecký potenciál, hrát takřka cokoliv i vážné role. (02.12.2008)

„Končí to. Za chvíli bude po všem.“ - „Já vím.“ - „Co uděláme?“ - „Užijeme si to.“ Na snímku mám rád, že ačkoliv jde o hodně pocitový film, divák u něj musí i přemýšlet a být ve střehu. To proto, aby se ve všech těch fantazijních představách, vzpomínkách a časových přeskáčkách neztratil. A baví mě, že se u filmu s každým dalším zhlédnutím (prozatím jsem viděl 3x) chytám zas o něco víc. Na rozdíl od jiných nepoznám, kde přesně končí Kaufman a začíná Gondry, ale to je myslím úplně jedno, protože spojení těch 2 přineslo na plátno jednu z nejoriginálnějších a nejpovedenějších romantických žánrovek vůbec. I za velkého přispění luxusního hereckého ansámblu, a to nejen skvělé dvojky Carrey-Winslet, ale i herců ve vedlejších rolích (hlavně Dunst a Wilkinsona). Tuto hořkou, smutnou, ale i vtipnou a příjemnou studii vztahu 2 zcela rozdílných lidí jsem si oblíbil natolik, že už o 5* nemám pochyb. „Nejseš nějakej stalker?“ - „Nejsem. Tys oslovila mě.“ - „To je finta z příručky stalkerů!“ - „Stalkeři mají příručku? Tu si musím nastudovat.“ (14.07.2008)

Když se spojí dva geniální duchové, dvě geniální entity, dvě tvůrčí složky, konkrétně postmoderně fabulační genialita scénáristy Charlieho Kaufmana a osobitě hračičkovský přístup režiséra Michela Gondryho, vznikne výjimečný film. Už žánrové vymezení je přelomové - podivně pokřivená romantika. Tenhle proud freak romantických filmů je velmi zajímavým trendem postmoderní kinematografie. Čím postmoderní premisy iniciuje Gondry? Prolínání skutečné a snové reality, různých vrstev a rovin děje, porušení linearity a obecně absolutního času, čas je tu jak v kvantové fyzice pouhým jedním z mnoha rozměrů vesmíru příběhu... Gondry mnohdy utíká napříč dějinami umění a tvaruje mnohé - místy až surreálná extempore, jindy zase estetiku videoklipů atd. Rád také cituje - tu klasická sci-fi (scény s helmou při odstraňování vzpomínek), jinde zase sitcomy o idealizované americké rodině (úžasná scéna se zmenšeným Jimem Carreym pod kuchyňským stolem). Charakteristický je pro něj pseudodokumentární styl s trochou nádechu home videa, stejně jako scéna osvětlená pouze kuželem světla coby aluze na nějaký akční film (kupříkladu o elitní zásahové jednotce atd.). Experimentální složku podporuje zase ručně snímaná kamera (často záměrně ignorující zažité velikosti záběrů) místy působící jak z manifestu Dogma 95 či často frenetický, až stroboskopický střih. Nejpřínosnější jsou samozřejmě významové roviny. Neskutečná je vpravdě interpretační mnohovrstevnost filmu - možné drama, možná komedie, možné sci-fi, ale především velké podobenství o lásce ...kupříkladu... tohle je POSTMODERNÍ film! (příznačně na to nejklasičtější téma - síla lásky všem protivenstvím světa navzdory...) Podobné filmy: Adaptace, Nauka o snech, Amélie z Montmartru, Synecdoche, New York, Pan Nikdo (19.08.2007)