Antonyho šance

Zajímavý film o obyčejném životě. :) Líbilo se mi použité prostředí Folimanky i další exteriéry. Luboše Veselého znám spíše z jeho pozdějších rolí, tak byla pro mě jeho mladistvá herecká doba nová. Film je vlastně syntéza snů a dosažených cílů, které se snům ani nepřiblíží. Tragická událost i prostředí výrobních závodů a skladiště dotváří příjemně ponurou a utopickou náladu. (24.04.2021)

Olmerovi většina lidí nemůže přijít na jméno, ale on v 80. letech točil docela koukatelný filmy. Že se na jeho výtvory za posledních 20 let nedá dívat ani s ochranými brýlemi, to už je jiná věc. Antonyho šance je film o životních ztroskotancích. Hnusná práce, hnusnej byt, hnusnej život a žádný vyhlídky na nějaký výrazný zlepšení. Akorát ten Antony mi teda přišel jako úplnej blb, takže si ani nic lepšího nezasloužil :-) Jinak tady hraje plno herců (v čele s Evičkou tričko), co se potom objevili i v Bony a klid a celkově to na mě působilo, jak kdyby Olmer oba filmy natáčel souběžně. 60% (16.12.2011)

Olmer v nejlepší formě - zajímavá výchozí situace je ozvláštněna dynamickým vizuálním stylem i obrazovým vyprávěním s několika zajímavými nápady. Zajmavá je například vertikální symbolika prostředí, v níž se děj odehrává - nuzný byt a bezperspektivní existence ve stínu Nuselského mostu a cesta Marty po nočním mostě ozářeném pouličními lampami do velkého, avšak zkaženého světa, proti němuž jsou Antonyho lži jen malým selháním. Tam nahoře Olmer vytváří s notnou dávkou efektnosti odcizený svět vtěsnaný do trochu obskurního hotelového domu (kde je překvapivě příležitost i k jemné lesbické scéně), baru pro movité zahraničný sexuální turisty, či do Kongresového paláce zejícího opět na samé hraně propasti s pověstným mostem, v němž probíhá konkurs na manekýny, z něhož už je jen krůček do temných hlubin, kam těžko dopadne sluneční paprsek (proto následovný vertikální posun dolů po stěně textilní továrny). Olmerův počin hlavně zpočátku vytváří autentickou atmosféru životního marasmu a marného hledání nějakých východisek či alespoň změny, lze odpustit i konstruovanou, trochu melodramatickou zápletku a plochost hlavní postavy, která je však skvěle ztvárněna neznámým Lubošem Veselým. Tomu zdatně sekunduje podvedená a na scestí svedená, neotesaná Veronika Jeníková i Milada Ježková v roli sousedky, jejíž herecká svébytnost nikdy nezklame. Hlavně v druhé polovině snímek bohužel hodně sází na efektnost (krvavé retrospektivní scény z autonehody), již poněkud konvenční kritiku normalizační konzumní smetánky a rozkrádání socialistického majetku, přesto však ani tyto scény nepůsobí nijak násilně a snímek s kratší stopáží plyne bez zádrhelu. Oproti Bony a Klid zde ještě vládne uměřenost, i když se tento progresivní počin ocitá na hraně komerční kinematografie, jež již brzy Olmera nenávratně pohltí. (06.12.2010)

Antonyho šance dobře dokumentuje takřka diametrální rozdíl mezi kinematografií 70. a 80. let. Zatímco to první období patřilo zčásti normalizačním agitkám, které socialistická produkce chrlila na diváky po desítkách ve snaze umrtvit jejich umělecké cítění a vkus a též je přinutit zapomenout na některé aspekty novodobé historie (případně je přinutit vzpomenout si na ně poněkud jinak tím způsobem, že jim bude až do úmoru opakovat svoji verzi), osmdesátá léta přinesla jistou uměleckou obrodu, která se projevila i zobrazovanou kritikou tehdejší společnosti. Není náhodou, že Antonyho šance připomíná skvělý film Bony a klid. Olmer uměl zobrazovat "nahou" společnost se všemi jejími patologickými prvky - chudoba, beznaděj, špína, kriminalita, sex za peníze i příšerný módní vkus (haha), vše podávané v ubíjejícím uniformním kabátku tehdejší bezkrevné, "panelové" společnosti. (Nejen) v jeho filmech již nejsou deklasované živly pouze nepřáteli, ale jsou i hlavními postavami, tudíž někým, kdo je tady s námi, proti komu nelze jen bojovat a koho již nadále nelze ani ignorovat, jsou produktem neschopného režimu, který odmítá přiznat sobě i okolí fatální chyby; ze zničeného Antonyho se rázem stává antihrdina, který do třídní společnosti nezapadá a ona ho vlastně ani nechce přijmout, neboť je nejen případem pro psychiatrii (s čímž měl socialismus vždy potíže se srovnat), ale též beznadějným idealistou, který touží po něčem, co mu nikdo není schopen nabídnout - po rodině. Jeho snahy stále narážejí, přičemž jediným útočištěm se paradoxně zdá být rodina jiná, kterou neustále odmítá, neboť není jeho vlastní. Slavná teze "já chci, ale nemohu, nelze toho dosáhnout" zde nabývá širších významů a jde hluboko do nitra tehdejších nesvobodných poměrů uvnitř všeubíjející rovnosti. Jedním z hlavních lákadel je pro mne výkon Veroniky Jeníkové, která se filmem probíjí podobně jako hlavní hrdina a též chce něco, co jí společnost není schopna dát. Olmer uměl točit, což dokázal několikrát. Bohužel to, co pro něho dlouho bylo jen vedlejším tématem a účinným nástrojem vyprávění, se pro něho v 90. letech stalo tématem hlavním a hlavní osou vyprávění, což se v jeho tvorbě spolu s tvůrčí vyčerpaností ukázalo jako zcela fatální. (07.11.2013)

Na rozdíl od podobných filmů 80.let (především Jaroslava Soukupa), je vážnější a realističtější Antonyho šance citlivěji natočenou sondou do života mladých lidí. Hlavní dvojice si musí nejenom ujasnit svůj vlastní vztah, ale také najít své místo ve společnosti. Jediné co bych filmu vytkl, jsou příliš uměle působící momenty tragické nehody, které se Antonymu vybavují. Nevýznamným, ale přece jenom rušivým okamžikem je nepochopitelná, pár sekund trvající účast Jiřího Bartošky. (05.06.2009)