• Mackin
    ****

    Na rozdíl od podobných filmů 80.let (především Jaroslava Soukupa), je vážnější a realističtější Antonyho šance citlivěji natočenou sondou do života mladých lidí. Hlavní dvojice si musí nejenom ujasnit svůj vlastní vztah, ale také najít své místo ve společnosti. Jediné co bych filmu vytkl, jsou příliš uměle působící momenty tragické nehody, které se Antonymu vybavují. Nevýznamným, ale přece jenom rušivým okamžikem je nepochopitelná, pár sekund trvající účast Jiřího Bartošky.(5.6.2009)

  • rakovnik
    ***

    Šedivý příběh šedivých lidí, z šedivých let osmdesátých. Ve filmu se toho z lidského hlediska děje poměrně hodně, celé je to ale natočené tak nějak šedivě, nikoli ale nezajímavě. Úvodní scény jsou dosti zkratkovité, další příběh ale už má logiku, spád i nutný vývoj, kdy jen očekáváte, kdy se hlavnímu hrdinovi zhroutí jeho svět. Konec příběhu mě ale mile překvapil. Příprava na Bony a klid jako vyšitá.(3.11.2013)

  • argenson
    ****

    Velmi příjemné překvapení. Nevšední příběh podpořený nadmíru zdařilými výkony méně známých herců, i když Veronika Jeníková tu působí trochu jako stará mladá. Zbytečné a laciné pak bylo angažování Jiřího Bartošky v roli Jiřího Bartošky v době jeho kulminující popularity. K tomuhle filmu se asi nikdo nebude vracet víckrát, už jenom proto, že z něj příliš vyčuhuje zoufalá šeď osmdesátých let, která tady nicméně velmi příhodně dotváří rámec celého příběhu. A Vítu Olmerovi tleskám za překvapivě otevřené komentování hned několika v té době tabuizovaných témat (například lesbická role Jany Švandové). A ať mi nikdo neříká, že se u Olmera neučil Jan Svěrák metaforicky ztvárnit soulož (zde s pohledem na lustr osvětlený projíždějícím vlakem).(14.3.2009)

  • jhrasko
    ****

    Výborný Luboš Veselý / aktuálne nenájdený na čsfd /, známy mne osobne z predstavení moravských divadiel, dominuje komornému príbehu o zločine, treste a vykúpení. Civilná Olmerova réžia dáva priestor obom hlavným predstaviteľom, LV a V.Jeníkovej, vďaka ktorým sa film (u mňa) radí k tomu najzaujímavejšiemu v rámci československej filmografie 2.polovice 80.rokov.(13.3.2009)

  • Kali4
    ****

    Antonyho šance dobře dokumentuje takřka diametrální rozdíl mezi kinematografií 70. a 80. let. Zatímco to první období patřilo zčásti normalizačním agitkám, které socialistická produkce chrlila na diváky po desítkách ve snaze umrtvit jejich umělecké cítění a vkus a též je přinutit zapomenout na některé aspekty novodobé historie (případně je přinutit vzpomenout si na ně poněkud jinak tím způsobem, že jim bude až do úmoru opakovat svoji verzi), osmdesátá léta přinesla jistou uměleckou obrodu, která se projevila i zobrazovanou kritikou tehdejší společnosti. Není náhodou, že Antonyho šance připomíná skvělý film Bony a klid. Olmer uměl zobrazovat "nahou" společnost se všemi jejími patologickými prvky - chudoba, beznaděj, špína, kriminalita, sex za peníze i příšerný módní vkus (haha), vše podávané v ubíjejícím uniformním kabátku tehdejší bezkrevné, "panelové" společnosti. (Nejen) v jeho filmech již nejsou deklasované živly pouze nepřáteli, ale jsou i hlavními postavami, tudíž někým, kdo je tady s námi, proti komu nelze jen bojovat a koho již nadále nelze ani ignorovat, jsou produktem neschopného režimu, který odmítá přiznat sobě i okolí fatální chyby; ze zničeného Antonyho se rázem stává antihrdina, který do třídní společnosti nezapadá a ona ho vlastně ani nechce přijmout, neboť je nejen případem pro psychiatrii (s čímž měl socialismus vždy potíže se srovnat), ale též beznadějným idealistou, který touží po něčem, co mu nikdo není schopen nabídnout - po rodině. Jeho snahy stále narážejí, přičemž jediným útočištěm se paradoxně zdá být rodina jiná, kterou neustále odmítá, neboť není jeho vlastní. Slavná teze "já chci, ale nemohu, nelze toho dosáhnout" zde nabývá širších významů a jde hluboko do nitra tehdejších nesvobodných poměrů uvnitř všeubíjející rovnosti. Jedním z hlavních lákadel je pro mne výkon Veroniky Jeníkové, která se filmem probíjí podobně jako hlavní hrdina a též chce něco, co jí společnost není schopna dát. Olmer uměl točit, což dokázal několikrát. Bohužel to, co pro něho dlouho bylo jen vedlejším tématem a účinným nástrojem vyprávění, se pro něho v 90. letech stalo tématem hlavním a hlavní osou vyprávění, což se v jeho tvorbě spolu s tvůrčí vyčerpaností ukázalo jako zcela fatální.(7.11.2013)