• jhrasko
    ****

    Výborný Luboš Veselý / aktuálne nenájdený na čsfd /, známy mne osobne z predstavení moravských divadiel, dominuje komornému príbehu o zločine, treste a vykúpení. Civilná Olmerova réžia dáva priestor obom hlavným predstaviteľom, LV a V.Jeníkovej, vďaka ktorým sa film (u mňa) radí k tomu najzaujímavejšiemu v rámci československej filmografie 2.polovice 80.rokov.(13.3.2009)

  • rakovnik
    ***

    Šedivý příběh šedivých lidí, z šedivých let osmdesátých. Ve filmu se toho z lidského hlediska děje poměrně hodně, celé je to ale natočené tak nějak šedivě, nikoli ale nezajímavě. Úvodní scény jsou dosti zkratkovité, další příběh ale už má logiku, spád i nutný vývoj, kdy jen očekáváte, kdy se hlavnímu hrdinovi zhroutí jeho svět. Konec příběhu mě ale mile překvapil. Příprava na Bony a klid jako vyšitá.(3.11.2013)

  • Sandiego
    ****

    Olmer v nejlepší formě - zajímavá výchozí situace je ozvláštněna dynamickým vizuálním stylem i obrazovým vyprávěním s několika zajímavými nápady. Zajmavá je například vertikální symbolika prostředí, v níž se děj odehrává - nuzný byt a bezperspektivní existence ve stínu Nuselského mostu a cesta Marty po nočním mostě ozářeném pouličními lampami do velkého, avšak zkaženého světa, proti němuž jsou Antonyho lži jen malým selháním. Tam nahoře Olmer vytváří s notnou dávkou efektnosti odcizený svět vtěsnaný do trochu obskurního hotelového domu (kde je překvapivě příležitost i k jemné lesbické scéně), baru pro movité zahraničný sexuální turisty, či do Kongresového paláce zejícího opět na samé hraně propasti s pověstným mostem, v němž probíhá konkurs na manekýny, z něhož už je jen krůček do temných hlubin, kam těžko dopadne sluneční paprsek (proto následovný vertikální posun dolů po stěně textilní továrny). Olmerův počin hlavně zpočátku vytváří autentickou atmosféru životního marasmu a marného hledání nějakých východisek či alespoň změny, lze odpustit i konstruovanou, trochu melodramatickou zápletku a plochost hlavní postavy, která je však skvěle ztvárněna neznámým Lubošem Veselým. Tomu zdatně sekunduje podvedená a na scestí svedená, neotesaná Veronika Jeníková i Milada Ježková v roli sousedky, jejíž herecká svébytnost nikdy nezklame. Hlavně v druhé polovině snímek bohužel hodně sází na efektnost (krvavé retrospektivní scény z autonehody), již poněkud konvenční kritiku normalizační konzumní smetánky a rozkrádání socialistického majetku, přesto však ani tyto scény nepůsobí nijak násilně a snímek s kratší stopáží plyne bez zádrhelu. Oproti Bony a Klid zde ještě vládne uměřenost, i když se tento progresivní počin ocitá na hraně komerční kinematografie, jež již brzy Olmera nenávratně pohltí.(6.12.2010)

  • Radek99
    ****

    Je téměř neuvěřitelné, že tohle natočil tentýž Vít Olmer, zjevně umělecký Dr. Jekyll a Mr. Hyde, který má na svědomí největší braky české kinematografie. V 80. letech ale ještě jeho vkus nekopíroval ty nejnižší lidské pudy a tak byl schopen natočit tohle nadprůměrné sociální drama. Antonyho šance, jinak 80. léta v celé té jejich šedivosti a bezútěšnosti, jen málokdo to v českém filmu postihl lépe...(3.11.2013)

  • Kali4
    ****

    Antonyho šance dobře dokumentuje takřka diametrální rozdíl mezi kinematografií 70. a 80. let. Zatímco to první období patřilo zčásti normalizačním agitkám, které socialistická produkce chrlila na diváky po desítkách ve snaze umrtvit jejich umělecké cítění a vkus a též je přinutit zapomenout na některé aspekty novodobé historie (případně je přinutit vzpomenout si na ně poněkud jinak tím způsobem, že jim bude až do úmoru opakovat svoji verzi), osmdesátá léta přinesla jistou uměleckou obrodu, která se projevila i zobrazovanou kritikou tehdejší společnosti. Není náhodou, že Antonyho šance připomíná skvělý film Bony a klid. Olmer uměl zobrazovat "nahou" společnost se všemi jejími patologickými prvky - chudoba, beznaděj, špína, kriminalita, sex za peníze i příšerný módní vkus (haha), vše podávané v ubíjejícím uniformním kabátku tehdejší bezkrevné, "panelové" společnosti. (Nejen) v jeho filmech již nejsou deklasované živly pouze nepřáteli, ale jsou i hlavními postavami, tudíž někým, kdo je tady s námi, proti komu nelze jen bojovat a koho již nadále nelze ani ignorovat, jsou produktem neschopného režimu, který odmítá přiznat sobě i okolí fatální chyby; ze zničeného Antonyho se rázem stává antihrdina, který do třídní společnosti nezapadá a ona ho vlastně ani nechce přijmout, neboť je nejen případem pro psychiatrii (s čímž měl socialismus vždy potíže se srovnat), ale též beznadějným idealistou, který touží po něčem, co mu nikdo není schopen nabídnout - po rodině. Jeho snahy stále narážejí, přičemž jediným útočištěm se paradoxně zdá být rodina jiná, kterou neustále odmítá, neboť není jeho vlastní. Slavná teze "já chci, ale nemohu, nelze toho dosáhnout" zde nabývá širších významů a jde hluboko do nitra tehdejších nesvobodných poměrů uvnitř všeubíjející rovnosti. Jedním z hlavních lákadel je pro mne výkon Veroniky Jeníkové, která se filmem probíjí podobně jako hlavní hrdina a též chce něco, co jí společnost není schopna dát. Olmer uměl točit, což dokázal několikrát. Bohužel to, co pro něho dlouho bylo jen vedlejším tématem a účinným nástrojem vyprávění, se pro něho v 90. letech stalo tématem hlavním a hlavní osou vyprávění, což se v jeho tvorbě spolu s tvůrčí vyčerpaností ukázalo jako zcela fatální.(7.11.2013)

  • - Poslední film Milady Ježkové. (M.B)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace