Dálava

Drama o otci a synovi dokumentující jejich cestu do Ruska za jejich příbuznou. O to, kam jedou a za kým jedou se ve snímku Martina Marečka vlastně vůbec nezajímáme. Tvůrcům jde o to divákovi nenápadně přiblížit život autistického Ríši a vztah s jeho otcem, kdy je to v některých chvílích neskutečná sranda, v některých jde zase vidět, jaké peklo musí rodič prožívat. Velmi zajímavě a originálně pojatý dokument, který v ČR ještě nemá obdoby. /MFFKV2019/ (06.07.2019)

Je to zvláštní trend poslední doby. Čím je filmové dílo vyprázdněnější a odfláknuté, tím je pro mnoho diváků úžasné, neuchopitelné, poetické a artové. Možná by bylo nejlepší, natočit film na záznamovou kameru na předním skle auta. Film pro mě nebyl ani lyrický, a už vůbec ne dokumentární. Možná se to nabízí svou formou. Snaží se jí naplnit už svým střihem, který je buď záměrně, nebo nepochopitelně proti zásadám. Kamera nezkouší žádné zajímavé a výtvarné kompozice. Jen je to na tak artový film krátké, mělo to být tak tříhodinové, aby si všichni, kteří v něm nacházejí ty niterné a hlubokomyslné prožitky, přišli na své. Musím pochválit plakát, který moc pěkný a patří k nejlepším, které vloni vznikly. (03.04.2020)

Vznik Dálavy jsem sledoval asi polovinu produkce, protože jsem se setkával s Martinem Marečkem a dělal s ním "časosběrné" rozhovory o tom, jak postupuje - Měl jsem teda jedinečnou šanci vidět, kolika tvary a fázemi si tenhle film prošel a jak moc je jiný než původní koncept. I to docela zvyšuje můj následný divácky zážitek, když vidím, jak se po dlouhém hledání tvůrci našli. Jako tolik jiných dokumentů sice platí, že je zajímavější se o něm a jeho implikacích bavit a diskutovat, než ho sledovat, ale to nakonec nemusí být nutně výjimka - dokument jako první bod diskuze mi přijde ok. 70 % (16.01.2020)

Pozorovatelské dílo, které prozrazuje hluboké porozumění postavám (dané tím, že s Vítkem Kalvodou Martin Mareček pracuje opravdu dlouho) a nevšední ambice lyricky zachytit unikavý vztah otce i syna, kteří cestují do dálavy, aby překonali pocit vzájemného odcizení. Zvláštní kroužení a neporozumění, míjení a unikání mezi prsty patří k nejlepším okamžikům filmu, který občas trochu zápolí s tenkou hranou dokumentu a fikce, nenachází tak přesný, výstižný jazyk, aby vyprávění hladce plynulo a všechny detaily vypovídaly do potřebné hloubky. Z tohoto pohledu trochu ztrácí na Nic jak dřív, K oblakům vzhlížíme či Sólo. Každopádně jde o vnímavé a v nejlepších momentech úsměvně mrazivé dílo o nepřekonatelných propastech v prostoru, kultuře i lidských vztazích. (08.11.2019)

[KVIFF 2019] Takový dokument. A vlastně ani ne. Spíše dost realistický a vlastně velmi dobře udělaný. Uvěřitelně. Možná až moc. Sledujeme už od počátku bizarní příběh Čecha s Čechoruským synem žijící v Česku, kteří se rozhodnou navštívit jeho exmanželku a dceru v Rusku. Cesta autem sebou nese dvě hlavní postavy otce a syna, kteří si vlastně nerozumí a neumí spolu mluvit. A dochází k totálně absurdním a bizarním hláškám a záležitostem, které prostě napíše jen sám život. A já jakožto fanda tohoto typu humoru se královsky bavím. Více než u kdejaké hrané komedie. V každém případě dojde ke sympatiím a já se dívám na dvě postavy, kterou jsou dejme tomu ztraceny v Rusku a neví co dál. Vlastně docela i frustrovaně silná záležitost. A vlastně taková blbost. Taky nechtěná. Ale vyšlo to. (07.07.2019)