Hosté večeře Páně

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Skepse, selhání, chlad, ponurost, smrt, beznaděj, Bůh mlčící a nevyslyšený. Méně naděje a útěchy už u Bergmana nedohledáte. Intenzivní, obrazově a myšlenkově bohaté, přesně jak jen může pesimistický exkurz do propasti deprimované duše být. (30.04.2009)

Víra, která není zatížena blouděním a pochybnostmi, bolestí a ranami, které si člověk zasazuje sám nebo jsou mu zasazeny, je vírou zkaženou a falešnou. Temnota ,která k cestě víry nezbytně patří, pomáhá člověku odbourat modly,které ho svádí a vládnou mu. Skutečná víra je proces , který je stále rozen. A jako každé rození, v bolestech. A to platí i pro tzv.ateismus, který ke své poctivé víře potřebuje mnohem více odvahy věřit na náhodu,než jakékoliv jiné náboženství na Boží existenci. (10.05.2009)

Ingmar Bergman byl jednoduše natolik jedinečným režisérem, že i z detailních záběrů na obličeje dokázal udělat hodinu a čtvrt dlouhý film, který má nesmírnou hloubku a který je schopen sdělit tolik, co deset filmů nedokáže. Gunnar Björnstrand je neskutečným hercem a bylo v podstatě jedno, co hrál, protože se do toho vždy nesmírně ponořil. (21.04.2015)

Film na mna pôsobí dojmom, že bol natočený za dva dni. Pár interiérov, pár hercov a prevažne statické zábery, detaily a polodetaily tvárí. Dôležité potom je, nakoľko Vás zaujíma téma, či tie nekonečné dialógy vo Vás niečo zanechajú. Mňa podobné témy bavia, preto sa čudujem, že až toľko kvalitných filmov o viere nebolo nakrútených, pritom sa jedná o nevyčerpatelnú filozofickú látku. Bergman verzus boh, to je jeden z najzaujímavejších súbojov, trvajúcich niekoľko desaťročí. (03.11.2009)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)