Reklama

Reklama

V mlze

(festivalový název)
  • Německo Im Nebel (více)
Trailer 2

Obsahy(1)

Je rok 1942. Území na západních hranicích SSSR je obsazeno nacistickou armádou, krutě potlačující jakýkoliv odpor. Skupinka původců sabotáže vlaku je bez milosti popravena, jen jednoho muže nechají naživu a propustí ho. Sušenja ví, že tím dostal pečeť zrádce a že nikoho nepřesvědčí o své nevině. Sergej Loznica točil víc než deset let vynikající dokumenty a jeho první hraný film Moje štěstí působil pesimismem svého pohledu před dvěma lety v Cannes jako rána pěstí mezi oči. Inspiraci pro druhý hraný film našel v próze běloruského spisovatele Vasila Bykova, líčící trestnou výpravu dvou partyzánů, pověřených likvidací domnělého zrádce. Peripetie výpravy, převážně se odehrávající v lese, postupně odhalují charaktery všech tří postav, z nichž jako jediný morálně pevný člověk vychází Sušenja, fatalisticky přijímající svůj osud. Velkou zásluhu o důstojnou působivost tohoto válečného dramatu bez jediné bitvy mají kameraman Oleg Mutu a představitel Sušenji Vladimir Svirski. (MFF Karlovy Vary)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (36)

CiTrus007 

všechny recenze uživatele

Tady něco visí ve vzduchu, a není to smrt ani utrpení. Na tomto snímku mi nevoní především ruský k smrti nudící styl střihu a vyprávění. Scény, kde na sebe protagonisté mlčky zírají, jsou střídány pouze okamžiky, kdy s někým bojují. Nevím, ale doufám, že ruský film má na víc než na napůl polykané dialogy a ohlušující přestřelky... [KVIFF 2012] ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Tarkovski je snád otcom všetkých ruských zadumaných drám... Vražedne pomalé tempo filmu nie je na škodu, odpovedá uponáhlanosti doby a miesta, a nahráva tiahlym dialógom, ktorým nechýba napätie a dôkladná charakterizácia postáv. Precízna širokoúhla kamera ukazuje iba to naprosto nevyhnutné pre posun príbehu a vytvorenie atmosféry v danej scéne. Rejža má cit pre vykreslenie historických detailov. Bieloruskú zimu, fašistickú smrť a mastný chleba s cibuľou je z filmu cítiť každým pórom. Učebnicová filmárčina, samozrejme nie do multiplexu. ()

Reklama

Iggy 

všechny recenze uživatele

Několik nesoustavných poznámek k filmu: Film rozvíjí válečnou epizodu z Loznicova předchozího filmu Moje štěstí a zároveň je adaptací stejnojmenného románu běloruského klasika Vasyla Bykava. (…) Z dalších uměleckých děl, která znám, se běloruskou tragédií za 2. světové války zabývají každé po svém: Jdi a dívej se, maximálně krutý a patetický film ruského režiséra Elema Klimova; Odpor s Danielem Craigem, hollywoodská verze příběhu o hrdinství židovských partyzánů, od které plynule přejděme k novele Chladnou zemí, v níž Jáchym Topol oživuje dodnes nezacelené rány a nezasypané hroby v Bělorusku vizí supermarketizace lidského utrpení v zábavní park. (…) V mlze procházejí dějiny i krajem Aloise Nebela, ale jeho autoři se s ranami minulosti vyrovnávají po svém a po česku především směšnohrdinsky. (…) Po cimrmanovsku by se dal film označit podtitulem Jak chudák do ještě větší nouze přišel aneb Umělecky ztvárněné plahočení se běloruským lesem na pozadí 2. světové války. (…) Příběh tří typizovaných charakterů, které se po svém vyrovnávají se situací kruté války a absolutní degradace lidských hodnot, které zredukovaly život na pouhou snahu o přežití. Hrdý a nesmiřitelný bojovník Burov s touhou po spravedlnosti. Vypočítavý a zbabělý pseudopartyzán Vojtik. A spravedlivý a absolutně dobrý Sušenja, který nikdy neztrácí své lidství, i když by ho to mělo stát život. ()

Krouťák 

všechny recenze uživatele

Obvykle proti delším sekvencím beze slov a hudby nic nemám. V tomto případě už možná hrála roli festivalová únava a film na mne působil poněkud utahaně. Frustrace z faktu, že hl. hrdina nemůže svůj osud nijak ovlivnit a musí se s ním smířit, se prostě nedostavila. Což by s ohledem na okolnosti vedoucí k onomu závěru, asi měla - 40%. [47. MFF Karlovy Vary] ()

GilEstel 

všechny recenze uživatele

[47. MFF KV] Filmy z období 2. Světové války pro mě byly vždy zajímavým tématem, a tak se v mém festivalovém hledáčku tento film nemohl ztratit. Koprodukční drama z Německo – Sovětského pohraničí roku 1942 ve zjevně nekomerčním provedení, bylo pozváním do kina, které se neodmítá. Děj je vyprávěn v téměř minimalistickém pojetí. Sledujeme osud 3 vojáků (partyzánů), přičemž se zároveň retrospektivně vracíme do jejich blízké minulosti, která je svedla dohromady. Patrná je snaha o detail a realističnost. Moc se nemluví ani nebojuje. To vše ve výsledku klade mimořádné nároky na herce, kteří se s touto výzvou dokázali popasovat jen z části. V celém příběhu, takto vyprávěném, silně postrádám větší psychologickou hloubku postav. Když bych to shrnul. Autorům nelze upřít originální a odvážné pojetí jinak tradičních témat, ale v některých důležitých detailech zůstali jen na půli cesty k dokonalosti. A ten závěrečný dlouho očekávaný výstřel z mlhy přišel tak trochu zbytečně. Rozpačité zakončení. 58% ()

Galerie (62)

Zajímavosti (3)

  • Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. (Zdroj: Letní filmová škola)

Reklama

Reklama