Im Nebel
V tumane
In the Fog
V hmle
In the Fog
In the Fog
Režie:
Sergej LoznicaScénář:
Sergej LoznicaKamera:
Oleg MutuHrají:
Vladimir Svirskij, Vladislav Abašin, Sergei Kolesov, Julija Pěresild, Naděžda Markina, Vlad Ivanov, Boris Kamorzin, Timofej Tribuncev, Kirill Petrov (více)Obsahy(1)
Je rok 1942. Území na západních hranicích SSSR je obsazeno nacistickou armádou, krutě potlačující jakýkoliv odpor. Skupinka původců sabotáže vlaku je bez milosti popravena, jen jednoho muže nechají naživu a propustí ho. Sušenja ví, že tím dostal pečeť zrádce a že nikoho nepřesvědčí o své nevině. Sergej Loznica točil víc než deset let vynikající dokumenty a jeho první hraný film Moje štěstí působil pesimismem svého pohledu před dvěma lety v Cannes jako rána pěstí mezi oči. Inspiraci pro druhý hraný film našel v próze běloruského spisovatele Vasila Bykova, líčící trestnou výpravu dvou partyzánů, pověřených likvidací domnělého zrádce. Peripetie výpravy, převážně se odehrávající v lese, postupně odhalují charaktery všech tří postav, z nichž jako jediný morálně pevný člověk vychází Sušenja, fatalisticky přijímající svůj osud. Velkou zásluhu o důstojnou působivost tohoto válečného dramatu bez jediné bitvy mají kameraman Oleg Mutu a představitel Sušenji Vladimir Svirski. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (36)
Tarkovski je snád otcom všetkých ruských zadumaných drám... Vražedne pomalé tempo filmu nie je na škodu, odpovedá uponáhlanosti doby a miesta, a nahráva tiahlym dialógom, ktorým nechýba napätie a dôkladná charakterizácia postáv. Precízna širokoúhla kamera ukazuje iba to naprosto nevyhnutné pre posun príbehu a vytvorenie atmosféry v danej scéne. Rejža má cit pre vykreslenie historických detailov. Bieloruskú zimu, fašistickú smrť a mastný chleba s cibuľou je z filmu cítiť každým pórom. Učebnicová filmárčina, samozrejme nie do multiplexu. ()
[47. MFF KV] Filmy z období 2. Světové války pro mě byly vždy zajímavým tématem, a tak se v mém festivalovém hledáčku tento film nemohl ztratit. Koprodukční drama z Německo – Sovětského pohraničí roku 1942 ve zjevně nekomerčním provedení, bylo pozváním do kina, které se neodmítá. Děj je vyprávěn v téměř minimalistickém pojetí. Sledujeme osud 3 vojáků (partyzánů), přičemž se zároveň retrospektivně vracíme do jejich blízké minulosti, která je svedla dohromady. Patrná je snaha o detail a realističnost. Moc se nemluví ani nebojuje. To vše ve výsledku klade mimořádné nároky na herce, kteří se s touto výzvou dokázali popasovat jen z části. V celém příběhu, takto vyprávěném, silně postrádám větší psychologickou hloubku postav. Když bych to shrnul. Autorům nelze upřít originální a odvážné pojetí jinak tradičních témat, ale v některých důležitých detailech zůstali jen na půli cesty k dokonalosti. A ten závěrečný dlouho očekávaný výstřel z mlhy přišel tak trochu zbytečně. Rozpačité zakončení. 58% ()
,,Cудьба'' ---- Někdy vám holt život, osud či říkejme tomu jakkoliv rozdá tak blbé karty, že s nimi neuhrajete nic. To je přesně případ hrdiny tohoto filmu Sušenji. Souhrou okolností i díky prostředí vesnice, kde každý zná každého je jako jediný ze čtyř obviněných nepopraven za sabotáž na železniční trati. Německý velitel dobře ví, že tím, že ho neoběsil mu nedaroval život. Věděl, že buď se zabije sám, nebo to udělá domnělému zrádci (proč by jej jinak pouštěli, když by nepodepsal spolupráci s wermachtem) někdo z vesnice a nebo ještě lépe, přijdou si pro něj partyzáni. Tyhle vši v kožichu německé branné moci na okupovaných územích SSSR pili vojsku krev po hektolitrech a nebylo snadné je chytat. A tak tu máme válečný příběh z okupovaného Běloruska roku 42, příběh velmi pomalu plynoucí a přesto velmi krutý. Musím velmi pochválit tvůrce s jakou detailní přesností si vyhráli s reáliemi. Člověk si uvědomil jak těžký život tam musel být i bez války... Dávám za 4 povolené matice. * * * * ()
Tady se sešla spousta pozitiv. Předně tu byl dobrý námět, který nevtíravě ukázal další z temných válečných stránek. Za pozornost stojí i výborná kamera a konečně zadařilo se i herecky. Jenže režisér, který by to všechno dokázal splácat do úhledné koule, ten tu bohužel chyběl. Nemám nic proti procházkám lesem, během nichž se probírá co bylo, je a bude, ale tenhle špacír byl až příliš dlouhý, vysvětlující minipříběhy jednotlivých aktérů dostaly málo prostoru a na souvislejší dialogy tu člověk taky moc často nenarazí. A přitom stačilo tak málo, aby byl film zábavnější. Tak třeba příště. 50% ()
Obvykle proti delším sekvencím beze slov a hudby nic nemám. V tomto případě už možná hrála roli festivalová únava a film na mne působil poněkud utahaně. Frustrace z faktu, že hl. hrdina nemůže svůj osud nijak ovlivnit a musí se s ním smířit, se prostě nedostavila. Což by s ohledem na okolnosti vedoucí k onomu závěru, asi měla - 40%. [47. MFF Karlovy Vary] ()
Galerie (62)
Zajímavosti (3)
- Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama