Loni v Marienbadu

Francouzská nová vlna asi nebude můj šálek čaje. Z toho co jsem zatím z tohoto období viděl (moc toho ale nebylo) mě trochu více zaujal jenom snímek U konce s dechem J.-L. Godarda. __ Ano, u tohohle filmu můžu obdivovat novátorskou formu. Ale co z toho, když jsem se téměř celou dobu sledování nudil (ale také jsem se naučil novou hru) a podruhé už tento snímek rozhodně vidět nemusím? 55% (07.06.2012)

S tímto filmem mám podobný problém jako s autorovým přechozím dílkem Hirošima, má láska. Ano, Resnais opět nabourává stávající narativní postupy, ale ... přece jen kvůli tomu, že je něco přelomového nebudu film nadsazovat. Tento film není pro každého. Kdo nemá nervy na věčnou symboliku a věčné "kde nic tu nic" měl by se poohlédnout po něčem jiném. (10.07.2009)

Tajemný začátek s tíživou a lehce až hororovou atmosférou se mi moc líbil. Depresivní, zlověstné prostředí, zvláštní zastavování neméně podivných postav, k nim nepatřičně působící tekoucí voda, trik s kartami/sirkami a do toho muž se ženou, která si ho nepamatuje. Nějakou chvíli mě zajímalo, co se vlastně stalo, ale postupně mi docházelo, že nic jinačího než dva (potažmo 3) vyšinuté jedince mi film nenabídne. A opravdu ne, jenom spoustu otázek, nejasností a….NUDY. U takového Lynche jsem schopný přijmout fakt, že něco nechápu/nepochopím, protože jeho filmy (až na výjimky) mají nějaké tempo, někam se posouvají, pořád jsem zabraný sledovaným objektem a nestačím myšlenkami ulétnout jinam, baví mě se snažit hledat odpovědi. U Loni v Marienbadu jsem se prostě jen nudil, trpěl super pomalým vyprávěním a nenašel kapku sympatií k hlavním hrdinům, aby mě zajímalo, co se s nimi vlastně stalo/stane, prostě mi byli putna, proto pouze slabší průměr a lituju, že tvůrci nevyužili slibný začátek k vytvoření čistokrevného hororu. (11.03.2013)

Nespolehlivost vědomí a paměti ve filmu (a vlastně i obecně) je moje téma, takže Marienbad by měl být film postavený speciálně pro mě. Bohužel ale nedokážu projektovat toto vědomí do postav, které jsou pouhé neživé archetypy, které se pohybují v "pouhém" narativním experimentu. Jednoznačně zde platí, že na film je lepší vzpomínat než se na něj v tomto případě dívat. Tím jak pracuje se změnami skutečností a reality je mnohdy velmi povědomý, nicméně si asi nemyslím, že je správná otázka, je-li to dobrý nebo špatný film, nýbrž je-li to spíše film do kina či do galerie. Každopádně když se vrátíme k těm archetypům, tak vlastně samotný Marienbad znázorňuje něco jako pejorativní archetyp francouzského uměleckého filmu (také téměř stoprocentně sloužil jako předloha montypythonovskému skeči French Subtitled Film) jak jde koneckonců poznat dle osvícených kladných kritik (zde stále přítomný starý komentář Kamila Fily je jak psaný někým, kdo si chce udělat srandu z emeritní filmové kritiky) i zhrozeného hlasu lidu, který chtěl prostě film, který dává alespoň čtyři minuty smysl. PS: může to znít jako bizarní srovnání, nicméně film bych asi více přijal na rovině snového zážitku, kdybych nebyl z tohoto hlediska naprosto vyčerpán Nolanovým Tenet, který pro mě naplňuje taktéž definici filmové avantgardy a který se mi stále ještě nepodařilo ze sebe úplně setřást. (05.12.2020)

Je to studené jak psí čumák, odtažité a svou neproniknutelností jako stvořené pro věčné hledače skrytých významů, kterým umožňuje zabývat se nekonečným množstvím interpretací. Film má určitě význam pro filmové teoretiky a cinefilní nadšence pro širokou škálu filmových prvků, se kterými režisér pracoval, ať už šlo o choreografické obrazové kompozice, kamerové jízdy nebo vypravěčskou strukturu založenou na opakování a variacích stejných situací. Běžný divák se snímku nejspíš vyhne - a dobře udělá, Resnais mu nemá co nabídnout. Předpokládal jsem, že se s jeho dílem minu, a tušení mě nezklamalo, slovy klasika jsem to ale aspoň zkusil. Nebudu hodnotit hvězdičkami, je to pro mě prostě setkání s mimozemšťany z Aldebaranu. (10.11.2020)