Miluji tě, miluji tě

Skutečně to připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli (a celkem rád bych věděl, jestli tenhle film viděl Kaufman s Gondrym). Jenže tohle duo to obohatilo o spoustu dobrých nápadů, příjemný humor, taky to mají správně sestříhané a díky tomu všemu to vynikne. U Je t'aime, je t'aime se mi strašně líbí ten nápad. Především je to psychologické drama, ve kterém se hlavní hrdina ohlíží se za svým dosavadním životem ve směsi všemožných vzpomínek + do toho je přimíchaný sci-fi prvek (MOŽNÝ SPOILER který tam teoreticky možná ani nebyl KONEC MOŽNÉHO SPOILERU). Bohužel drtivá většina filmu (kromě začátku) je složená jen z toho sledu vzpomínek a jelikož to není obohaceno o nic navíc, působí to mdle. A bohužel tak působí celý film. Je to strašná škoda, protože ten koncept se mi sám o sobě dost líbil. Pár zajímavých scén v tom ale je (třeba když se sny a realita propojují) a jsem rád, že jsem to mohl vidět, i když znova už si to asi nepustím. EDIT: Po čas zvyšuji na slabé čtyři, vidím to na vyšší hodnocení než kdysi. Akorát bych si ho rád někdy upevnil, tak snad se k tomu dokopu... Slabé 4* (30.10.2020)

Mnohovrstevný - možná až příliš - film, který mne navzdory prostinké zápletce, která je zde stejně jen berličkou, hodně zaujal spoustou svých výpovědí o světě, o čase, o strachu ze smrti, o relativním vnímání času, a samozřejmě i o kočkách. Protože navzdory všem těm lidským myšlenkám je asi nejsilnější scéna o tom, že nejprve Bůh stvořil kočky, a teprve potom lidi jako sluhy koček, a kolik věcí lidé vymysleli pro pohodlí koček. Jinak k formě - 25 minut sledujeme skutečně jakýsi sci-fi příběh o rekrutování kandidáta a o přenosu zpět v čase, aby se nám pak dostalo mozaikovitého příběhu, který si musíme sami skládat, a který je nejednoznačný jako vztah Claudea s Caterine (mimochodem, cat znamená kočka), protože oni sami nevědí, jestli chtějí být spolu, nebo ne, jestli krátce, nebo nadlouho... prostě jako v životě často nevíte, co chcete (a pokud jde o ženy, také nevědí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou...). Pár hlášek, které se mi líbily a vypsal jsem si je: - sebevražda je dobrá pro zdraví, -plazi a měkkýši vládli této zemi, dokud nebyla vynalezena tahle firma, - proč nejsou žádné hodiny při cestování časem, - radši bych tu žil, než byl pohřbený, - tužka je zvenčí červená, ale píše černě, - dnes jsme odpověděli na dopis, který jsme ještě ani nedostali... Asi se budu muset podívat znovu, abych pochytal všechny myšlenky a jinotaje. Jinak je celkově příběh, ačkoliv podaný zvláštním stylem humoru, občas snad až černého, o depresích, onom strachu ze smrti, pocitech marnosti a vlastní zbytečnosti - ale naštěstí je to pojato s určitou nadějí prozření. (02.12.2023)

Je t'aime, je t'aime je film, který v rámci sci-fi odmítá narativní konvence a vydává se na cestu experimentu. Je fakt, že bez paměti bysme existovali jen v přítomnosti bez zpětné vazby na plynutí času nebo chcete-li na šipku času. Film na cestě hlavní postavy do minulosti bazíruje právě na těchto faktech. Objektivní vnější hledisko chybí, takže se nabízí otázka existuje realita? Respektive není vše jen sen? Platí druhá věta termodynamiky? - (entropie systému s časem roste nebo zůstává stejná), kam by pak směřovala šipka času? a jak by to vnímala pamětˇ? atd.... (19.10.2020)

Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime (13.05.2023)

Citlivě snímaný experiment, který ovšem plně nevytěžil možnosti, jež mu zvolené téma nabízelo. Vlastně jen zdokumentoval jednu fazetu, kubisticky rozfázoval a scelil jedno možné hnutí uskutečnitelné při cestě časem. Na druhou stranu dokonale vystihl, že pohyb nazpět nemusí být jen sladkým snem (nebo dobrodružstvím), ale i noční můrou, horečnatým blouzněním. (06.01.2012)