Evangelium sv. Matouše

Plno ticha, plno hudby, plno slov, plno obrazu. Dohromady je to prostě evangelium. Hodí vám ho a dělejte si s ním, co chcete. Je jen na vás, co si v něm najdete, nikdo vám nic necpe. A v tom spočívá kouzlo tohoto snímku. Zásluhu na něm mají rozhodně všichni ti herci neherci, kteří hraný film proměnili téměř v dokument. Pasolini si uměl vybrat. Výborný výkon tu podává i jeho matka, které prý při natáčení závěrečné scény připomínal smrt vlastního syna, aby v ní probudil co nejpřesvědčivější a nejlidštější zoufalství. Není to zkrátka žádný středověký nebo barokní obraz. Ježíš se nevznáší metr nad zemí s beránčíma očima k nebesům, není to ani Buňuelův kámoš. Je to docela drsný chlapík. (21.01.2006)

Pasoliniho interpretace evangelia je velmi svérázná. Místy by se dala pochopit jako křesťansko-komunistický manifest. Jak jinak pochopit věty typu „Hovořím vám: Bohatý těžko vejde do království nebeského. Lehčí je velbloudu projít přes oko jehly, než boháčovi vejít do Božího království.“ Pasoliniho marxistické cítění se tak projevilo i ve výkladu Písma. K tomu můžeme přičíst tradiční neorealistické přístupy, jako natáčení exteriérů, chudiny, práce s neherci. Inspirační zdroj je zde jasný. Život ve válkou zničené Itálii se skutečně mohl v lecčems podobat bídě, v níž žili židovští apoštolové v Judeji za vlády císaře Tiberia. Režisérův výklad tradičních biblických premis o chůzi po vodě, nasycení davu atd. se ve snímku zdá být výkladem zcela bez dramatického náboje. Děj plyne tak nějak nenápadně, očekávatelně, šedě. (Právě s tímto jsem osobně měl velký problém, což se podepsalo na mém celkovém hodnocení.) Vše působí zdánlivě amatérským dojmem. Co se daří, je držet vážnost a důstojnost k tématu. Skoro se nechce uvěřit, že film je od stejného režiséra jako šokující Saló, aneb 120 dnů sodomy. Pasolini ale nikdy nebyl režisérem, jehož hlavním nebo dokonce jediným cílem je šokovat. Byl to vzdělaný, humanitně orientovaný člověk, filmový kritik, spisovatel. Za vším, co dělal, je myšlenka. V jeho filmech je určitá myšlenková kontinuita spojující celé jeho dílo, ač se to někdy zdá málo uvěřitelné. Kdo nepochopí, nikdy nemůže pochopit Pasoliniho. (01.01.2012)

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)

Pasoliniho tvorbu mám veľmi rád. Jednak preto, lebo jeho filmy sú veľmi osobité a zároveň oproti Fellinimu pre mňa pozerateľnejšie. Aj keď obľubujem jeho staršiu tvorbu, prídu mi aj jeho ranné témy a filmy veľmi zaujímavé. Na Evanjelium sv. Matúša som sa chystal už dlhší čas. A pravdou je, že po dopozeraní som bol nadmieru spokojný. Typický Pasoliniho štýl, tentokrát obohatený o krásnu chórovú hudbu. Aj keď sa jedná o menej provokatívny film ako jeho následujúce snímky, jedná sa o príbeh veľmi starý a sfilmovaný nespočetne veľa krát. Ale tento príbeh Krista považujem za akýsi prvý výraznejší zárez, ešte pred Posledným pokušením, Ježíšom Nazaretským a Gibsonovým Umočením. Evanjelium sa popri týchto filmoch nestratí a zároveň je ešte filmom talianskej novej vlny - v dobe kedy bola veľmi výrazná. Síce sa nejedná o dokonalé spracovanie ale skutočnosť a biblickosť daných scén je podaná vierohodne a bez výraznejších prešľapov. U mňa spokojnosť. (06.05.2012)

Tak napotřetí mi maestro Pasolini příliš nesedl. Pomalé tempo postupně přerůstalo v nudu a směrem ke konci jsem měl už fanatickou potřebu zařvat na celý sál, aby nezdržovali a konečně ho už ukřižovali! (tímto se věřícím uživatelům omlouvám za své kacířství) Vůbec jsem měl s postavou Ježíše (tak jak ho režisér nastínil) velký problém. Casting hlavního představitele se sice podařil, Enrique Irazoqui byl velmi výrazný, ale jeho postava neuvěřitelného demagoga (přičemž v jeho rétorice došlo k mixu křesťanství a komunismu-jakkoli se může tato kombinace jevit jako nesmyslná a absurdní) mě maximálně iritovala. A vůbec mi několikrát během filmu přišlo na mysl, že ač je obsazený neherci, tak ti působí paradoxně velmi křečovitě a nepřirozeně. Více se mi líbila se mi jenom hudba, díky níž se v některých scénách podařilo vyvolat působivější chvilky. Celkově ještě 2*, víc ani omylem. (08.04.2014)