Evangelium sv. Matouše

Krásné a chytře zarámované obrázky s monumentální hudbou (což neznamená, že se tam vždy hodí), které vyprávějí něco jako příběh Ježíše. Schválně jsem do věty vecpal "něco", protože i přes zručnou filmařinu je to celé dost strohé a bezpohlavní, že to v divákovi nic silnějšího nezanechá a hlavně je těžké říct, jak to celé Pasolini vlastně myslel. Tahle otázka je i největší kamenem úrazu. Je to důmyslný výsměch, komunistický výklad Bible, nebo adaptace z pera nevěřícího, kterého ale fascinuje Ježíšův život? Po čase jsem dospěl k tomu, že pravda bude asi někde mezi vším a výsledek podle toho taky vypadá. Ježíš doslovně deklamuje slova z evangelia sv. Matouše, s občas až revolucionářskou dikcí a takhle to je celý film. Ostatní důležití lidé okolo něj jen existují a jen udělají to, na co všichni čekají, ale jinak jsou naprosto bez charakteru, prostě jen jsou. Do toho z toho pořád číhá strašák (ne)úmyslné parodie v podobě WTF scén typu prvního andělského zjevení (stane se to moc rychle, rychle to skončí, skoro jak v grotesce a Josefovo chování tomu taky odpovídá, vzhledem k tomu, jak byla ukázána úvodní scéna) a nemalého počtu dalších, po kterých už teprve mám problém to jasněji uchopit. Nejvíc mě v tomhle smyslu "dostala" montáž žalmů (!!), která nejvíc zobrazuje, jaký celý tenhle film je - povrchní. Bible je jedno z nejkomplexnějších podobenství vůbec, ať na ni máte názor jakýkoli, proto je taky problém ji nebo část z ní pořádně zpracovat, aby nic nechybělo, ale Pasolini to vzal z gruntu, některé pasáže jen nechá Ježíše suše říct, takže si to člověk sithne sotva přečíst, ale čas nad zamyšlením se nad tím vůbec nemá. Přitom v Bibli by právě o to zamyšlení mělo jít především, byť si ho každá církev a sekta vykládá podle obrazu svého - a s tím se zase nabízí otázka, jestli i tohle náhodou nebyl skrytý fór vůči církvi, která to taky někdy jen instantně deklamuje. Byl snad Pasolini tak vychcaný, jako Fassbinder v Strach jíst duše? První půlka mě ještě bavila atmosférou a hledáním zvláštních scén, takže jsem se u ní aktivně snažil přemýšlet nad Pasoliniho záměrem, jenže v druhé polovině jsem tam nedokázal vnímat nic jiného než možnost číslo 3 (z těch výše uvedených) a tak jsem jen čekal, až ta strohá show skončí, Ježíše ukřižují a vstane z mrtvých a já budu moct jít někam na oběd. Což takhle zní docela hnusně, ale při promítání jsem to tak vnímal; nehledě na to, že křížová cesta je snad jediná scéna z celého filmu, která mi přišla nějak silná. Hlavní otázkou ale stále zůstává, na kolik to je chytrá hra s divákem a co přesně byl Pasoliniho záměr, protože odpověď by hned vysvětlila všechny zvláštní scény. Nebo je snad odpověď taková, že tohle všechno jsou pocity rozšířené už tehdejšími diváky a přitom by se to mělo vnímat úplně jinak? Ale to už nad tím asi moc přemýšlím. Rozhodně jsem rád, že jsem to konečně viděl a to dokonce na velkém plátně, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo, znova to vidět nemusím a časem mi to začalo připadat zbytečně dlouhé, takže čisté tři hvězdy jsou podle mě adekvátní. Ostatně, dávám je skoro vždy u všech těchto silně rozporuplných zážitků. 3* (23.11.2023) (méně) (více)

Při pokusu o charakterizaci Pasoliniho díla mě napadá srovnání s tvorbou českého scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Oba začali u filmu jako scénáristé. A jejich vlastní režisérská práce nese potom znaky určité neobratnosti, která je však pevnou součástí jejich stylu. Ke svým filmům si samozřejmě i nadále psali scenáře sami. Jejich filmy tak byly přetíženy intelektuálními významy a poselstvími. Ze snahy psát komentář k Pasolinimu mě jímá závrať. Jeho filmy nelze k ničemu v dějinách kinematografie přirovnat. Chce-li kritik posuzovat dílo nějakého autora pak je jistě dobré mít pocit, že se svou myšlenkovou úrovní autorovi alespoň dostačujete. Když mu nedokážete porozumět, jak o něm psát. Pasolini je režisér, ale je také scénáristou, je také filozofem. Není snadné do jeho díla proniknout. Ale lze vůbec Pasolinimu jen na základě jeho filmů porozumět. Padesát procent všech výkladů jeho díla má původ ve výrocích samotného Pasoliniho. Ve zveřejněných rozhovorech podává komentář k tomu, jak je chápat. V rozhovoru s Donem Giovannim Rossim zaznamenaném v Obhlídce exteriérů prohlásil: "Nevěřím v boha. Ale v mých dílech přetrvává dech křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa Nevěřím, že Kristus byl synem božím, protože jsem nevěřící (...). Věřím však v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak velká, tak přísná a dokonalá, ze překračovala obvyklé lidské meze." - Sám film je poměrně věrným převyprávěním Matoušova evangelia. Nedopouští se větších dějiových úchylek od jeho textu než jaké jsou v podobných případech obvyklé. Přesto bývá často chápán jako skandální. Proč tomu tak je? V době, kdy točil Matoušovo evangelium byl Pasolini v Itálii známou osobností opředenou mnoha skandálními historkami. Film byl pobuřující, již jen proto, že ho točí právě Pasolini, marxistický intelektuál a homosexuál v jednom. Sám film nijak provokativní není. Třebaže z mnohých komentářů k němu bych mohla snadno nabít dojem, že Kristus v tomto filmu vyhlásí revoluci a apoštolové pak začnou střílet do představitelů ovládající třídy. Nic takového se ale neděje. Jde o upřímnou výpověď o tom, jak evangelium Pasolini vidí. Je to odraz i toho, jak je ho od mládí učen znát. Je pravdou, že hlavní důraz Pasolini položil na konflikt mezi farizeji a Ježíšem. Proto je však předpoklad už v samotných evangeliích. V současnosti je zvykem při líčení Kristova příběhu jeho hrany kvůli jeho antisemitskému nádechu otupovat. A raději zdůrazňovat to, co je koneckonců pravda, že přece i Ježíš byl vlastně farizej. V Pasolinim zaznívá ale ještě stará nota vesnických představení. Farizejové rovná se ti bohatí a falešní, ti neupřímně předstírající upřímnost vůči bohu. - Film není přiliš polopatický a počítá s vaší alespoň minimální znalostí děje. Výprava filmu byla minimální, ale je ukázkou toho jak se z mála lze udělat opravdu hodně. Dáte si „plechovku“ na hlavu a ejhle je tu římský voják. Ze všech Pasoliniho filmů, které jsem viděla má tento nejkrásnější kameru. Černobílí obraz, středomořská bezlesnatost, města na skále – nádhera (trochu jako Šimon poustevník od Luise Buňuela, ovšem bez parodického konce). Pasolini točí film jakoby maloval obraz. Pomalé záběry na tváře a emoce, které jimi procházejí. Často jsem při sledování pomyslela na Giotův cyklus a životě Marie a Ježíše v padovské kapli Scrovegniů. Odtud možná i to na starou malířskou tradici navázané zasazení Kristova příběhu do souřadnic prostředí a doby autora. Tváře italských venkovanů jsou možná největší devizou tohoto filmu. Poskytují příběhu věrohodnost, která právě zejména kristovským filmům jiných režisérů chybí. Všichni, kteří tu hrají, jsou věrnými katolíky a jejich herectví není žádným hraním, spíš náboženským aktem. Přehrávají se Kristův příběh a navazují tak na tradici venkovských představení pašijových her. Tím i levností výpravy upomíná film na slavné Jewisonovo ztvárnění muzikálu „Jesus Christ Superstar“, a také na knihu „Kristus znovu ukřižovaný“ a podle něj natočený Dassinasův film „Ten, který musí zemřít“. Řecko a Itálie jsou si přeci tak podobné. Kazantzakis a Pasolini si jsou vlastně taky velice blízcí. Mají blízký vztah k bohu, rouhají se mu, ale to vše velmi velmi upřímně. Nejrozporuplnějším na Pasoliniho filmech se mi nakonec zdá skutečnost, že osobnost jeho autora překračuje i jeho vlastní tvorbu. - Shodnocením musím váhat. Dát průměr se mi zdá nepřijatelné, neboť Pasoliniho filmy jsou vše jen ne průměrné. Takže ***** nebo* ? Ale dát *****, to se musí navenek jistě jevit jako akt intelektuálního snobismu. A dát jednu zas jako ukázka sebevědomého pozérského buranství bez snahy o pochopení. Takže dávám pět, ale ve skutečnosti je tento film stejně jako ostatní Pasoliniho filmy mimo jakékoli hodnocení. (12.08.2004) (méně) (více)