Evangelium sv. Matouše

Další Pasoliniho skvělý film. Pro neznalce, či povrchní znalce bible, jako jsem já, i velmi poučné. Troufám si tvrdit, že film trochu poupravil, či snad upřesnil můj pohled na věc, o které pojednává. Ale můj ateismus asi ještě upevnil, zda-li je to možné. Jeden z nejlepších Pasoliniho filmů....hudba, kamera, scénář, režie....vynikající a ojedinělé. (09.06.2008)

Pasoliniho interpretace evangelia je velmi svérázná. Místy by se dala pochopit jako křesťansko-komunistický manifest. Jak jinak pochopit věty typu „Hovořím vám: Bohatý těžko vejde do království nebeského. Lehčí je velbloudu projít přes oko jehly, než boháčovi vejít do Božího království.“ Pasoliniho marxistické cítění se tak projevilo i ve výkladu Písma. K tomu můžeme přičíst tradiční neorealistické přístupy, jako natáčení exteriérů, chudiny, práce s neherci. Inspirační zdroj je zde jasný. Život ve válkou zničené Itálii se skutečně mohl v lecčems podobat bídě, v níž žili židovští apoštolové v Judeji za vlády císaře Tiberia. Režisérův výklad tradičních biblických premis o chůzi po vodě, nasycení davu atd. se ve snímku zdá být výkladem zcela bez dramatického náboje. Děj plyne tak nějak nenápadně, očekávatelně, šedě. (Právě s tímto jsem osobně měl velký problém, což se podepsalo na mém celkovém hodnocení.) Vše působí zdánlivě amatérským dojmem. Co se daří, je držet vážnost a důstojnost k tématu. Skoro se nechce uvěřit, že film je od stejného režiséra jako šokující Saló, aneb 120 dnů sodomy. Pasolini ale nikdy nebyl režisérem, jehož hlavním nebo dokonce jediným cílem je šokovat. Byl to vzdělaný, humanitně orientovaný člověk, filmový kritik, spisovatel. Za vším, co dělal, je myšlenka. V jeho filmech je určitá myšlenková kontinuita spojující celé jeho dílo, ač se to někdy zdá málo uvěřitelné. Kdo nepochopí, nikdy nemůže pochopit Pasoliniho. (01.01.2012)

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)