Intimní osvětlení

1 cihla - 1 velkej frťan... hmmm, tak to byste měli 800 vožralejch z těhle cihel. Tady se měří všechno na cihly. 1 funus - 200 cihel. Film v duchu Formanových a Papouškových komediíí 60.let. Aby ne, když se oba jmenovaní různým dílem na filmu podíleli. A také producent V.Šašek přiložil řádně ruku k dílu při psaní scénáře. Docela zajímavá je škatulka filmu - drama/podobenství, když jde především o komedii. To ostatně v rozhovorech potvrzuje jak I.Passer, tak hlavně V.Šašek. Cílem bylo pobavit diváka, o nějakém podobenství nebyla řeč. To si dodatečně našli někteří diváci tak, jako si různě vykládají čtenáři básně. Ale proč ne. Neslyšet komentáře tvůrců, možná bych o podobenství také uvažoval. Film však skončil v trezoru kvůli emigrantovi Passerovi. Zajímavostí je, že film se stále hraje i ve světě, a dle slov I.Passera na něj lidé v různých zemích reagují podobně. Výborná komedie ukazující lidské slabosti, pinožení a marnivost je prostě aktuální stále. (12.11.2011)

Scénář: Jaroslav Papoušek, Ivan Passer, Václav Šašek .. Trpký český film s povedenou venkovskou atmosférou. Dosti zábavná je například scéna v níž si všichni přehazují kuřecí stehýnka.. (30.03.2005)

S neherci a s lidskými nedostatky a slabostmi tady celovečerně debutující Ivan Passer láká na formanovský styl „nahlížení klíčovou dírkou“, kterému kdysi sám pomáhal na svět. Je místy úsměvný, mnohdy ironický, jindy lyrický, pak zase mrazivý, jako celek ale (alespoň dnes a pro mě) má takovou nepříjemně trpkou příchuť. Propluje, neublíží, ale ani nezůstane.. (02.12.2012)

Úžasný střípek odehrávající se v minimálním časovém prostoru, kde absence zásadní dějové linky není vůbec na škodu. Scéna s přehazováním kuřecích stehen se všemi doprovodnými projevy (záchvat smíchu Věry Křesadlové), to není film, to je život. Stejně tak závěrečná symbolická scéna s vaječným koňakem povyšuje tenhle film do nadprůměru. (18.06.2012)

Soustředil-li se Passer ve vnějším zkoumání postavy nejprve na její tvář, která pro něj byla oknem do duše, Forman tvář od celku nikdy neodděloval; vlastně se ani do duše dívat nechtěl. Daleko víc než Passer hledal příběh v situacích pokud možno co nejobyčejnějších, banálních, nedramatických a teprve pak do něj vpravoval člověka. Passer napřed skrz tváře pronikal do figury, přilnul k ní a pod vlivem emoce mu začaly vyvstávat obrysy možného příběhu. Přestože nebyl schopen postavy zesměšňovat břitkou bezohledností, natož je urážet, ocitají se v situacích přinejmenším ztrapňujících, kdy se prozrazuje jejich špatná stránka, slabost či omezenost. Passer jim ani ve své laskavosti nic neusnadnil a nechal je napospas sobě samým. (24.01.2010)