Bez střechy a bez zákona

Nějakou silnější scénu aby v tom jeden pohledal, ale celkově to nemůžu hodnotit níže, když ten film vlastně funguje. Snad jediný větší problém mám v postupné monotónnosti stylu, který zde Varda zvolila. Ten sice má něco do sebe a i přes ten občas zmatený střih se mi líbilo, že zde různě zaznívají jak názory tulačky Mony na svět a na lidi co potkává, tak i názory lidí, kterým se Mona připletla do života - je v tom znát určitá komplexnost a tu na tom oceňuji snad nejvíc. Problém ale vnímám v tom, že je to pořád o jednom a tom samém stále dokola, bez jakéhokoli momentu překvapení nebo snahy zabrouzdat do jiných myšlenek či odlišného rozvíjení děje. Jak to s Monou celé dopadne navíc víme už v úvodní scéně, takže zde ani není z čeho vytvářet jakékoli napětí. A to tomuhle filmu zoufale chybí, protože i přes povedené neutrální pojetí a dostatečnou promyšlenost námětu i jednotlivých scén to prostě pořád není úplně ono. Určitě to mohlo vypadat líp. Ale vrátím se ještě k té neutralitě - ono se to sice možná chvílemi tváří jako film o tom, jak je absolutní svoboda naprosto super, ale čím déle Monino putování trvá, tím více příkoří s ním spojených se objevuje a celkové vyznění je vlastně takové, že není špatné chvíli žít jako nomád, ale nedá se tak žít celý život. A hlavně se tak nedá žít dlouho. V zimě totiž veškerá domnělá idylka okolo toho hnedka skončí. A i když se tu na psychologii Mony mohlo víc zapracovat, člověk ji i tak nějak stejně chápe, včetně toho, že se toho stylu života nikdy nevzdává, ale vlastně si za vše může sama svojí tvrdohlavostí a neustálým utíkáním před jakoukoli zodpovědností. Jak už jsem psal, je to hodně zajímavý film, jen ho dost kazí nezájem ho víc gradovat a rozvíjet. Slabé 4* (30.09.2022)

U Mony převažovala touha po svobodě a nezávislosti nad pudem sebezáchovy. Věděla přesně co nechce a existence podle jejích lehkomyslných potřeb ji dovedla až k tragickému konci. Chladný a depresivní film, jenž mi dlouho zůstane v paměti i díky srdečně zábavné scéně s „pařící“, uhihňanou babčou. Toto uvolněné intermezzo prozářilo celkovou sklíčující atmosféru jak bengálské ohně. (11.10.2011)

Tohle rozhodně není snímek, který by si mě získal. Naopak, ukázalo se, že to je snímek, který mě prostě neosloví. Líbila se mi forma v podstatě hraného dokumentu o tom, jak může dopadnout život. Vlastně taková rekonstrukce. Zvláštní scény, podivné obrazy, ale přitom vše realistické. Celkově to na mě prostě nezapůsobilo dobře a já jsem kouzlo tohoto filmu neobjevil. Vlastně jsem si celou dobu říkal, proč se na to dívám. (08.01.2016)

LEATHERFAC to řekl za mě. Artovka i mého mládí. Tenkrát za 5 hvězd, nyní (a to ze slušnosti) jen za tři. K příběhu už jen dodávám: jiný kontinent, trochu jiná doba, ale úplně stejný zbytečný život a zbytečná smrt jako v případě Christophera - "Alexandra Supertrampa". Škoda, že se tihle dva rozervaní mládežníci minuli v prostoru i v čase. Určitě by si rozuměli. Ona by do vztahu přinesla pragmatickou sexualitu, on by dodal prachy (místo, aby je rozdal na nějakou neadresnou charitu) a ona by ho učila, jak je s živočišnou poživačností rozfofrovat. Mrznout při spaní pod širákem by vyráželi jen na víkendy (při dobré předpovědi počasí). Ale hlavně - založili by spolu rodinu. Neboť na „svobodě“ dobrovolné samoty a zbytečné smrti není nic povznášejícího. A ani obdivuhodného. Jakkoli i mě to v mládí připadalo cool a hrozně art. (06.05.2013)

Bezdomovkyňa, tuláčka, stopárka, cestovateľka, či povedzme dokonca i akási hippiesáčka, buďto poprípade ešte: „z každého rožku trošku,” pričom dané pomenovania sa teda najskôr úplne celé konkrétne vzťahovali zrovna na túto ústrednú, francúzsku protagonistku Simonu "Monu" Bergeronovú, ktorú síce na samom počiatku napokon našli, bohužiaľ, už celkom mŕtvu, čo našťastie ale vôbec nezabránilo vyrozprávať jej predchádzajúci, pohnutý príbeh v retrospektívnych pasážach; podobne ako to mimochodom už kedysi dávnejšie učinil i slávnejší predchodca v podobe Občana Kanea; no tentoraz i s akýmisi dokumentárne ladenými prvkami, z čoho následne vyplývalo najmä azda i to, že v prípade tohto titulu, sa rovnako jednalo o akúsi kombináciu hraného filmu a dokumentu, kedy zväčša prevažovala predovšetkým »filmová stránka«, ktorá sa pomerne častejšie opierala i o naprosto [ne]uprené pohľady rovno do objektívu kamery, čím jednoznačne naberala na «vitálnejšom rozmere,» i keď možno predsa i s istými, rušivejšími vsuvkami v rámci celého rozsahu rozprávania, a tak práve preto som teraz akosi mierne zmäteným, nakoľko sa intenzívne zamýšľam nad prostou myšlienkou: z čoho vlastne chcela táto významná režisérka Agnès Vardová, vyťažiť viacej? → Či to bola celková naratívna štruktúra, ktorá bola určite veľmi zaujímavo prevedenou a zvládnutou do celkovej podoby, alebo sa výhradne spoliehať iba na dokumentárny štýl, vďaka ktorému by v podstate dosiahla vyššej autenticity...? ← • Francúzska predstaviteľka Mony ["Lízy"] - Sandrine Bonnaireová - vskutku predviedla dosť nadštandardný príklad, charizmatického, čiže hereckého prejavu, à la one woman show - počas svojich životných potulkov naprieč francúzskym prostredím - plným všelijakých postáv, ktorých možnože bolo až cezpríliš, čo by bola zrejme i ďalšia [menšia] výhrada voči danému kinematografickému dielu, ktoré si i napriek tomu väčšinou udržiavalo nadštandardne vysokú, remeselnú úroveň! • O rovných desať rokov neskôr si napríklad zahrala i v Chabrolovom Obrade - po boku Isabelly Huppertovej, ktorú mi svojim voľnomyšlienkárskym cítením pripomínala. • Apropo, aby som náhodou ešte nezabudol, tak jeden zo štyroch Césarov vzápätí poputoval do rúk i o pár riadkov medzitým vyššie uvedenej ústrednej predstaviteľke, čo je to najhlavnejšie lákadlo, aké sa variže ponúka. (25.04.2024)