Kde je moje tělo?

Poměrně zajímavý surrealistický francouzský milostný příběh prezentující se coby animovaný film, který jako první vyhrál hlavní cenu v Critic's Week v Cannes. Snímek je svým rozkvětem a pohádkovostí nemálo podobný snímku stejných autorů 'Amélie z Montmartru' (2001). Tentokrát tu na jedné straně máme příběh oddělené ruky snažící se vrátit domů a na straně druhé osud chlapce Naoufela pocházejícího z Afriky, kterému vlivem automobilové nehody zemřou rodiče a živí se jako rozvozce pizzy. Zdánlivě nesourodé dějové linky jsou však překvapivě ve svých výpovědích plně harmonizující. Samotná ruka se snaží přežít v drsné realitě všedních dnů se všemi svými nástrahy a chlapec se snaží naopak přetrvat a vzejít do přízně dívky, do které se zamiloval, a však určitý ostych mu nedovolí to dát přímo najevo. Je to film, který mísí hororové prvky s prvky milostného milosrdenství. Je to film plný filozofie a životního očekávání. A do třetice je to film plného pocitu strachu nad ztrátou určitosti, kterou svou cestou životního údělu Naoufel získá. Příběh se liší stylem, tónem a dokonce i žánrem, ale ve svém smyslu je sepsán tak, že se vše vzájemně dokonale doplňuje. Ve svém artovém pojetí je snímek krapet složitější. Ve jádru má však ohromnou sílu představivosti života jednotlivců pocházejících odjinud a myšlenkové přizpůsobení místních lidí k takovému jednotlivci. Snímek je tedy v jádru věci politickým moralyzačním aspektem, avšak nenásilně uchopitelný. A tak u6 záleží jen na samotném divákovi, jak už s touto poutavou jedinečností naloží. (12.02.2020)

Počas života sa občas udeje niečo zlé, nejaké nešťastie, tragédia, ale človek sa preto nesmie začať ľutovať alebo žiť v minulosti. Treba stále napredovať, nestáť na mieste, ale ísť tým životom a brať ho taký aký je, so všetkými prekážkami, ktoré mu môže niekedy k zdanlivo jasnému a ľahko dosažiteľnému cieľu nastražiť. Každý má slobodnú vôľu, vďaka ktorej môže uskutočniť ten dôležitý (pre)skok a vzoprieť sa osudu alebo je to celé ilúzia? C´est la vie ;) (19.01.2020)

Že Kde je mé tělo? nebostalo oscara kvůli Toy Story 4 je ohavný zločin, Jérémy Clapin zachytil dospívání a první lásky z velmi nečekané perspektivy s dechberoucí poetičností. Navíc je to jeho celovečerní debut, tak můžeme doufat že i v dalších dílech vrátí francouzskému animovanému filmu jeho už poněkud zašlou slávu.. (30.03.2020)

I lost my body je velmi krásný a smutný animák, který dokáže zahrát na tu nejcitlivější notu. V originálním námětu je nám servírována plejáda podnětů a emocí, která dějem volně plynou a nechávají diváka v lehké melancholii. Ať už jednotlivé prvky či jako celek má tento snímek sílu a nabizí něco, co se k divákům v takto přístupné formě dostává málokdy. Není to dokonalé, ale dokáže to uhranout, což rozhodně není vůbec málo a každý, kdo má náladu na něco origináního s velkou dávkou citu, by se na tohle měl podívat. (12.04.2020)

I když mám ráda francouzské filmy, tak jsem se trochu bála, že mě to bude nudit. Nakonec jsem mile překvapená. Ze začátku filmu jsem si říkala, na co to sakra koukám, je to zrození Addamsovi rodiny? Ale pak mi pomalu docházela ta spojitost a bylo to prostě úžasné. Ať je to jakkoliv divné, tak mě to bavilo, užívala jsem si ten film, je to krásné nastupující romantické drama s vedlejším dějem v podobě osamocené ruky (ano, teď to zní divně, ale dejte tomu šanci). Konec mě trochu vylekal, čekala jsem něco jiného, takže jsem pak yla vlastně potěšená, ale očekávala bych uzavřený konec než otevřený, za to mají tvůrci velké minus. Hudebně je to perfektní, animace by mohla být lepší, misty jsem si myslela, že se mi seká obraz. (07.02.2020)