Possessor

Brandon Cronenberg si asi nemohl vybrat těžší kariérní cestu, nejen že se pustil do režisérského řemesla, ještě k tomu se vydává po žánrových stopách jeho otce, který je jedním ze stavebních pilířů moderního hororu. Possessor je jasným důkazem, že na to Brandon má, co víc, jestli bude pokračovat tímhle stylem, má nakročeno k tomu, stát se stejnou legendou jako jeho otec. Trochu odvážné tvrzení po dvou natočených filmech, ale až tak na mě prozatím zapůsobil. Possessor je především charakterová studie zabalená do žánrového kabátu, který jí ovšem náramně sluší. Sci-fi hororové prvky filmu jsou tu především podpůrnou plochou pro vyprávění příběhu Tasyi Vos, která je nájemným vrahem pracujícím pro tajemnou korporaci. Zabíjení svých cílů neprovádí napřímo, ale skrze technologii kradení těl jiných lidí, do kterých přenese svou mysl a svoje assassinské výpravy provádí skrz nic netušící nebožáky, kteří ještě musí spáchat na konci své mise sebevraždu, zatímco Tasya se „v klidu“ probudí ve svém avatarském stroji. Jak už to v sci-fi hororech bývá, vše vždy nejde úplně podle plánu a druhá mise, kterou Tasya provádí se trochu zvrtne. Cronenberg ukazuje svojí řežisérskou zdatnost především ve schopnosti čerpat inspiraci kde se dá (především pak v hororových a sci-fi filmech, ale i v popkultuře jako takové) a přetavit ji do svého originálního díla. Hned několikrát jsem si vzpomněl na filmy jako Blade Runner, Get Out, Invasion of the Body Snatchers, Black Mirror, The Thing, Under the Skin a samozřejmě i díla jeho otce. Velkou pochvalu si Brandon Cronenberg zaslouží za využití praktických efektů, které filmu dodávají reálnou surovost a jsou skvělým poukázáním na hororové dědictví. Svět, ve kterém se film odehrává, je alternativní časová linie, zasazena do roku 2008, ve kterém neexistují smartphony, všichni vapujou jak o život a velký bratr sleduje co vám stíní sluneční svit do pokoje, když se zrovna oddáváte radovánkám se svým partnerem. Všechen worldbuilding, se ale odehrává na pozadí a nijak nenarušuje děj filmu, spoustu věcí si budete muset domyslet, ale věřte mi, pro celkový zážitek z filmu je to jen dobře. Jim Williams přichází se skvělým soundtrackem v dunivém Blade Runnerovském stylu, který dokáže navodit skličující atmosféru už od prvních tónů a ani jeho kolegové ze zvukového oddělení se nenechali zahanbit, když totiž na obrazovce vidíte nůž zajíždět do krku oběti, je to právě skvělý sound design, který dokresluje celkovou surovost a nechutnost zážitku. Brandon Cronenberg ukazuje velké umělecké ambice, ukazuje odvahu neschovávat se za umělecký pseudonym a naplno přiznává to kým je a jak bude věci dělat. Possessor je jeho alfa krok k tomu stát se uznávaným ne pro to s jakým jménem se narodil, ale proto co dokázal. BIG UP (PS Sean Bean nezklamal a převádí jednu z jeho nejlepších hereckých smrtí vůbec). (13.01.2021)

Neotrela, drsna, znepokojiva, ale podmaniva zalezitost. Riseborough i Abbott v tomto "psychaci" hviezdia. Hodnotim sice len trojhviezdim, ale film ako taky ma svoje "peaky" i slabe useky. Hodne brutalnych i psychologicky ubijajucich, ci wtf-momentov. Moze sadnut, ale i prinutit vas vypnut to pri prvej vypatej scene. Na vlastne riziko. 60% (23.12.2021)

Cronenberg junior se od minula (Antiviral) zas tak nepolepšil. Zase má výborný nápad, dalo by se říct i zajímavou kostru příběhu, ale píše nezajímavé dialogy, halucinace a střihové koláže jsou nezajímavé a i když jsou smrti řádně krvavé, je vám to prostě všechno tak nějak fuk. Nezdařilo se vytěžit a natočit zajímavě to, co na papíře vypadalo určitě mnohem líp a třetí hvězdičku dávám především za nápad. (08.11.2020)

Má to výborný příběh, suprově zpracované krvavé scénky, nejlepšího Seana Beana, a to je tak všechno. Těšil jsem se na horor, který jsem nedostal. Pomalé snímky mi nevadí, ale tohle bylo moc i na mě. Dokonce nespatřila žádný zázrak ani hudba od Jima Williamse. Možná mi taky trochu vadila hlavní herečka. Ženská, která se převtěluje do chlapa, to je bizár. 60/100 (06.03.2021)

Blame Canada. Ten experimentátorský šmrnc, jistá neuchopitelná těžkopádnost, vrozená mimóznost a všudypřítomná hravost nezačíná a nekončí jen u Cronenberga, ale prostupuje celou produkcí. Jednou za čas je takový klystýr vyloženě příjemný. Nebo si to alespoň myslíte, zatímco se někde hluboko uvnitř se při těch nejšťavnatějších scénách kroutíte a mhouříte oči. Jo, Brandon to má rozjeté moc pěkně. (15.01.2021)