Portrét dívky v plamenech

Nádherné. Tak by se dal popsat tento snímek jedním slovem. Netuším, zda je to francouzským citem pro umění, ale poslední dobou mě tamní produkce nepřestává udivovat. Portrét dívky v plamenech sice příběhově nijak nevyniká, nemá žádnou temnou, lépe řečeno výraznou zápletku a akčnější scény se dočkáme jednou, možná dvakrát, ale film oslní diváka naprosto opačně. Mladá, a vskutku nádherná, malířka Marianne dostane možnost namalovat portrét bohaté dívky, ale má to háček. Dívka se nechce nechat namalovat. Tudíž Marianne nezbývá nic jiného, než ji sledovat. V tom mezi dívkami vzniká určitá symbióza, která diváka neskutečně baví a chce vidět, jak se vztah mezi hlavními postavami vyvíjí. A jelikož je příběh o malířce, jde o dosti detailní práci (jak v malířství, tak ve scénografii). Divák se začne tedy soustředit na jednotlivé pohyby, pohledy a pohnutky postav, které ladně herečky vyjadřují. Způsob, kterým je tento romantický příběh totiž vyprávěn, jsem dosud jaktěživ neviděl. Minimalistická režisérka snímku Céline Sciamma dokázala tento prosťoučký příběh zformovat tak, že divák neodtrhl od plátna oči celé dvě hodiny. A to pozor! v celém snímku zazní jediné dvě skladby. Právě režisérčin minimalismus jde ve snímku patřičně vidět. Minimalismus se totiž do filmu neskutečně hodil. Začínáme širokými plážovými scénami a nepřestávajícím duněním moře. Postupně se však scény přibližují, šum utichá a s vytvořením citového pouta mezi postavami a divákem se začínáme soustředit na doposud nepatřičné jevy, jako je například zrychlování a zpomalování dechu hlavních postav a změna jejich pohledů, ze kterých najednou dokážeme vyčíst dokonce věci, které bychom na začátku nedokázali (režisérka nám to ani nedovoluje, servíruje příběh přesně tak, jak rychle se k němu divák přibližovat chce). Uvědoměním režisérky onoho prostého příběhu, pokouší se nám zážitek alespoň zintenzivnit hudbou, která když zazní, jde o neskutečný orgasmus. Jako celek na mne film působil dokonale. Nic, co bych mohl vytknout. Od první po poslední scénu jde o jedno velké, vizuální vyvrcholení. (27.02.2020)

Tu musím hodnotiť celkový sentiment, keďže film ako taký je nevyvážený a silné scény striedajú vyslovene slabé. Lenže deväť rokov umeleckej školy u mňa zrejme podnietilo jedno celoživotné presvedčenie. A síce to, že estetika nielen že dáva životu pridanú hodnotu, ona mu podľa mňa vdychuje základný zmysel. A toto je teda setsakramentsky estetická záležitosť, niečo ako letná búrka alebo farby babieho leta. (26.09.2020)

S filmom som bol celkom spokojný. Mal pomalšie tempo, ktoré však neunavovalo, jednoduchý dej, ktorý však vyvolával zvedavosť, ako to bude pokračovať, mal výborne vybrané prostredie a k nemu pripravili kvalitný vizuál. Herečky boli neopozerané (aspoň pre mňa), minimalistické herectvo bolo prijateľné. Hudobný podmaz síce chýbal, ale záverečný Vivaldi to trochu zachránil. Celkovo to nebol žiaden zázrak, žiadna bomba, ale o príjemnom zážitku sa dá hovoriť bez preháňania. (10.12.2023)

Filmům s homosexuální tématikou se zásadně vyhýbám - přesto nějaký očas proklouzne ("Call Me by Your Name ", a především "Before Night Falls") . Ženy režisérky (i přes svoji anti-genderovsou "orientaci") naopak vyhledávám - často se pak ptám: "byl by tohle schopnej natročit nějakej chlap?". A když jsem si našel, že Céline Sciammová je ročník 1980, ještě jsem dodal: "a taková mladá holka:? Jenže ve čtyřiceti a po zkušenostech, které už nasbírala, bude nejspíš oním tvůrcem (dříve se říkalo "odpovědný vedoucí"), který je k tomu stvořen. (Přesto, že sloveso, od kterého je její jméno pravděpodobně odvozeno "sciamannare", udělat něco ledabyle, nepořádně", tu určitě není na místě.) Málokdy si všimnu (nebo spíš dovedu ocenit) práci herců či kamery, ale i zde (samozřejmě opět ženy) to bylo opět výjimečné. Jedinou mužskou záležitostí je zde hudba, ta stará i nová. Kdyby film pokračoval celým koncertem (klipem) Vivaldiho "Léta" (Čtyři roční období), tak by se jen trochu protáhnul...... Chtěl jsem si o filmu i něco přečíst, ale jak explikace autorky samé (kritika pojmu "Můza"), tak recenze typu "Portrét dívky v plamenech je fatální romance i lekce z dějin umění" (ČT24), jsou spíš odrazující. (15.05.2020)

Portrét dívky v plamenech je převážně vizuálně krásným a citově jemným portrétem dvou mladých žen, které přes rozdílné životní cesty a osudy, k sobě alespoň na malou chvíli najdou cestu. Talentovaná malířka Marianne má za nelehký úkol tajně a nepozorovaně namalovat svatební portrét Héloise, která se proti vlastní vůli má provdat do Milána. Divák se prostřednictvím promyšlené kamery stává pozorovatelem, stejně tak jako malíř, který potřebuje vnímat sebemenší maličkosti. Dlouhé pohledy a zabírání detailů tady tudíž nejsou jen filmově vizuálním prostředkem pro vyprávění příběhu, ale smysluplně tu podtrhují a dovytváří to, co má Marianne za úkol - namalovat portrét. Celkově je film velmi komorní a něžný, bez větších emočních bouří, což může působit trochu ploše, ale zároveň to sedí k oběma hlavním postavám. (15.02.2020)